Zuzana HOMOLOVÁ - Čas odchádza z domu (1989)Starší zmínky alba jsem registrovala jen velmi letmo, lidovky, folk apod. jdou obvykle mimo mě, zajímalo mě ale, jak je to s tou morbidností a tísnivými dojmy, které se tu probíraly v poslední době. Zuzana Homolová má v oku šílenou jiskru, bezpochyby. Smíšené pocity u mě vzbuzuje hlavně skutečnost, že o tíživých tématech zpívá se zaujetím, ale bez účasti. Její projev je zvědavě živý, současně odtažitý, až studený. Kdyby ale nebyl, kdyby všechno, o čem zpívá, prožívala naplno, výsledek by nejspíš byl nesnesitelně ukňouraný. Právě strohost a absence pentliček je přitom na hudbě přitažlivá. Největším dílem ji táhne právě vokál, který se vlní, protahuje a hopká v přískocích. Kolem něj jsou volně v prostoru zavěšeny nemnohé nástroje.
A nesmíme zapomínat, že album je sice morbidní, ale též silně poetické, třebaže po způsobu ledových květů na okně zamrzlém zevnitř. Druhá část desky inspirovaná lidovými písněmi skutečně budí dojem fascinace smrtí. Dumala jsem tady nad tím nedávno - umění častěji tryská z bolesti než ze štěstí, osudová rozluka je dramaturgicky přitažlivější než happy end, balada skýtá výraznější interpretační možnosti než přírodní lyrika. Zamračený, kostrbatý Neruda obstál ve zkoušce časem podstatně lépe než unylý krasopěvec Hálek, atd. Z první, autorské části alba se mi rýsuje portrét Zuzany Homolové jako ženy, která ví, že stát se může cokoli. Krása a láska neustále čelí hrozbě zániku, blízkost je nesmírně křehká. To všechno se ona nebojí vidět, což jí dává poněkud hrozivé rysy, ale také a především jí to otevírá ohromný duševní rozlet a volnost prožitku. Závratná, čirá krása bez ozdob a bez záchranné sítě, opravdová do morku kostí. |
Registrace nového uživatele 
