Vladimír FRANZ je příkladem hluboce normálního člověka, který dělá, co (asi) potřebuje, aby byl v souladu sám se sebou. Nikdy nezapomenu na jeho scénickou hudbu k Pitínského inscenaci Její pastorkyně - zbavili drama folklórního nátěru a posadili ho do archetypální roviny. Našla jsem na YouTube krátkou ukázku z dokumentu (velmi špatná kvalita, ale aspoň něco) a díky ní dohledala, že zde užitá závěrečná píseň je lidovka Hořelo srdéčko. Tu si pamatuju. Hořelo srdéčko, hořelo plamenem, a když dohořelo, zostalo kameněm. Viděla jsem představení pětkrát, katarze jak prase. Já nésu bědná, můj muž stojí při mně. Vytáhli z Preissové hepáč, zdůraznili ho - Jenúfa se do Lacy nakonec opravdu zamiluje, vlivem toho, co spolu přestáli, ale už je to životem řádně oválená láska, "ta opravdická", praví se tam. O dvacet let později jsem musela o přestávce odejít z Janáčkovy opery, jelikož mi pod replikami - Pitínský vzal textově za základ právě libreto, očesané na kost, původní drama mu přišlo moc upovídané - pořád prosakovala dikce úžasné Heleny Čermákové jako Kostelničky. Formativní zážitek, Vladimír FRANZ mi od té doby koluje v krvi.
Díky za připomenutí, sedlo. |
Registrace nového uživatele 
