Její pastorkyňaJde také o hudební dílo Leoše JANÁČKA, pro případné zájemce nabízím ponor do dramatu, když už jsem nakousla. Hybatelem děje je Kostelnička, stárnoucí žena, které nevyšel vlastní život. Silně si zakládá na postavení, které má díky tomu, že se stará o místní kapli, je velmi hrdá a přísná na svou schovanku Jenůfu. Ta má dva nápadníky, vyrostli všichni spolu. Laco je starší, už po vojně, odmala odstrkovaný kvůli původu, chudý, nehezký. Žárlí na Števu, který je silný, pohledný, obletovaný ze všech stran, majetný. Blíží se odvody a Laca se Jenůfě snaží vysvětlit, že ji Števa má rád jen povrchně a kdyby se jí krása pokazila, nechá ji. Vysvětluje jí to tak vehementně, že jí nožem rozsekne tvář.
Števa se z vojny vyplatí a oslavuje. Jenůfa se mu skutečně znelíbí, navíc naštve Kostelničku, které svým chováním připomene jejího nezodpovědného manžela. Kostelnička veřejně vyhlásí, že svatba může být, až pokud se Števa rok vydrží neopít. Jenže Jenůfa už je těhotná. Naškrábe si do mléka sirky, nakonec se Kostelničce přizná. Ta ji schová do komory a ve vsi vyhlásí, že odešla do Vídně sloužit. Pravdu zná jen Števa, který se neukáže (ač se Kostelnička poníží a prosí ho, aby si Jenůfu vzal) a začne si namlouvat rychtářovic Karolku. Laca chodí pravidelně za Kostelničkou a ta mu nakonec o dítěti, co se mezitím narodilo, řekne. Laca o Jenůfu velmi stojí, ale vytočí ho, že by si měl vzít Števovo děcko. Kostelnička se nechá unést a řekne mu, že dítě bylo slabé a zemřelo. Když Laca odejde, odnese dítě k řece a strčí ho pod led. (Jenůfě předtím uvařila odvar z makovic, takže ta nic neví.)
Jenůfa a Laco mají svatbu, což je pro Jenůfu rozumné východisko, ale šťastná není. Před zraky celé vsi přijde zpráva, že ledaři z pivovaru našli v řece nemluvně. Jenůfa pozná čepičku, kterou vyšívala, Kostelnička se přizná a bere vinu na sebe. Uvažuje, že se zabije, než aby ji odvedli, ale přidat k vraždě sebevraždu už je pro její ctnostnou křesťanskou duši příliš, takže se podvolí veřejnému zahanbení. Števa má po námluvách s rychtářovou dcerou, ale jinak je čistý. Laco a Jenůfa mají vážný hovor, Jenůfa mu říká, nechtěj mě, budou mě volat k soudu, pověst v háji, tohle všechno chceš podstoupit? Laco trvá na tom, že ano ("co je nám po světě, když my dva si zbudeme pro útěchu"), načež Jenůfa vůči němu roztaje, sdělí mu, že včil konečně ju k němu přivedla láska, a společně odcházejí.
Ve zmíněné Pitínského inscenaci byl položený důraz na Kostelničku, ono srdce, které zostalo kameněm, je její, zpívá to ona. Nenaplněný život ji přivedl k tomu, že zahořkla a udělala, co udělala - nebyla ochotná veřejně přiznat, že Jenůfu "špatně vychovala". Jenůfa byla mladá a blbá, ne dost silná, aby se obešla bez jakékoli podpory. Zajímavá postava je Laca, na tom si tehdy ve Zlíně dali velmi záležet, působil mnohem psychologicky hlouběji než v opeře a nakonec se stal největším hrdinou - ne tím, že byl ochotný vzít si porouchanou a poznamenanou Jenůfu, ale že vyrostl ze svého mindráku, v podstatě bez jediného mužského vzoru. Hudba Vladimíra FRANZE v inscenaci byla až divošská, hodně se tam bušilo do kovových barelů a hulákalo, ve spojení s velmi jednoduchou, syrovou scénou to bylo velmi působivé. |