AntonyNekapacitu chápu, téma je velké a v nějaké podobě se jistě časem opět vynoří. Dvě věci na tomto místě přece jen trochu rozvedu, protože tady cítím neporozumění.
Komentáře kolem hudebního díla jsou jistě navíc, ale text je jeho součástí, jakmile tam je. Ze způsobu, jakým se s ním pracuje, lze vytušit, jak moc je v celku důležitý. Pokud je zřejmé, že důležitý je, připadala bych si, že k dílu přistupuju nenáležitě, kdybych ho ignorovala. A měla bych dojem, že dílo partnersky nevnímám, ale používám, kdybych ho brala čistě jako podnět pro vlastní fantazijní jízdu. Trochu to souvisí s následujícím bodem a trochu je to z nouze ctnost, jelikož zpívané angličtině prostě rozumím, neumím slova nevnímat. A když už je vnímám, chci to dělat pořádně, dohledávám si nesrozumitelné pasáže, abych tam nevkládala něco svého (viz honzlovci). Nechávám se unášet... ale snažím se pokaždé k dílu vrátit a posoudit, nakolik moje představy sedí. Tohle je můj způsob a samozřejmě ho považuju za nejlepší, proto ho praktikuju :) ale ráda si vždycky přečtu, co svým vnímáním v hudbě našli jiní.
Napsala jsem, že tvůrce do díla vkládá záměr, a pak doplnila, že mezi tvůrce a dílo se nasouvá ještě něco dalšího. Můžeme to chápat vznešeně jako věci mezi nebem a zemí, nebo jednodušeji jako neuvědomované pohnutky, setrvačnost výrazové formy a podobně - lze shrnout pod pojem nezáměrnosti, která je v umění nepochybná a důležitá. Krom základního faktu, že dílo je výsledkem záměrné lidské činnosti (nevzniká bezděčně, autor tok inspirace nějak koriguje, vybírá a uspořádává materiál), je pro mě záměr důležitý ze dvou důvodů. Umělecké dílo mě zajímá jako tvar, který mi někdo předkládá, jímž chtěl konkrétní člověk něco vyjádřit, sdělit. Zajímají mě lidi. Hledat v uměleckém díle prapůvodní instinkt nebo dotek něčeho vyššího je podle mě stejně legitimní. K tomu všemu umění otevírá cesty. A za druhé, autorský záměr jako skutečnost, že někdo dílo právě v této podobě uznal za hotové a celé, je hlavně zpočátku garantem jeho smysluplnosti. Je to důvod, proč setrvávat v otevřenosti a věnovat poslechu čas, zdroj naděje, že se z prvotního zmatku vynoří celkový dojem - komplexní, ačkoli vždy též ponechávající volné konce, něco nevyřčeného a nejistého. Ochota a schopnost setrvávat v nejistotě je velkým darem, který se v kontaktu s uměním tříbí.
Tvoje teze, že dílo nemá něco znamenat, ale vyvolávat, se mi už dlouho líbí a beru ji vážně. Je to jedna z těch věcí, které si klestí cestu v mé mysli, noří se stále hlouběji a po cestě mnohé mění, byť to tak možná nevypadá. Díky za ni. |