Dneska jsem si k ranní kávě pustil Mannovu Pozemskou Kapelu:
Manfred MANN'S EARTH BAND - Somewhere In Afrika (1982)
Pěkně vydatná kláda, řeknu vám. Jeden by se až vylekal, když spustí první disko rytmy z repráků. Manfred valí synthpop naplno, až okna drnčí. Tuc, tuc. Předchozí album Chance (1980) bylo vesele pop rockové a bezstarostné, tady se sáhlo po výrazném posunu dál. Ovšem, jak vždy pravím, na stylu nezáleží, když je to udělané dobře. Tady se člověk musí správně naladit, protože se dějou věci. Když řeknu, že nosným tématem je disko a afro rytmy, tak raděj hned - zapomeňte na BONEY M, i když ti jsou taky fajn. Jo, poslouchám disko, mám je rád, když je dobře udělané. A kdykoli to budu hrdě hlásat, na rozdíl od přízemních hešíků, kteří taky poslouchají disko, ale urputně je zapírají, nesmí se to říkat.
Manfred Mann tady provedl posluchačům pěknou kulišárnu. Tak rafinovanou, že jsem si musel desku pustit 3x po sobě, jak mne fascinuje její působení na mentální rovnováhu. Po několika rozjásaných a prosluněných elektro dance popinách se začnou stahovat mračna kobylek odkudsi z Afriky a skoro bitonálně do nich vpletou afro rytmy jako z proutěné chaloupky. Na tohle je fakt potřeba namodulovat závity. Ale když se to podaří, přichází zážitek. Ve čtyřdílné African Suite a následné Marleyovce Redemption Song (No Kwazulu) se mihne několik afrikánských jazyků a nářečí, což s těmi ethno melodiemi ještě zahustí guláš cizokrajných příchutí a vůní.
Celkově je deska pěkný koktejl pro vyznavače dobré muziky, co se neofrňují nad nekonvenčními stylovými mixy.
|