Scott WALKERJeden z největších hlasů 20. století... o němž jsem neměla tušení, dokud jsem dnes na jeho jméno nenarazila v románu, který čtu. Během dne jsem si poslechla pár jeho alb a našla hezky zpracovaný nekrolog na webu ČRo, který přehledně shrnuje hlavní informace a obsahuje i ukázky rané a pozdější tvorby.
Proslavil se v 60. letech jako popový písničkář se skupinou The WALKER BROTHERS a také sólově. Během více než šesti dekád vyzrál ve velmi osobitého umělce a zabydlel se někde mezi alternativním poprockem a vzýváním absolutna. Streamovací služba mi po přehrání jeho posledního alba nabídla postupně PIXIES, DEPECHE MODE a Davida BOWIEHO - takhle nějak by se jeho pozdní práce dala popsat.
Jak na mě jeho hudba působí? Je vláčná a temná, a to už od samých počátků jeho sólové dráhy - takhle zpíval v roce 1967: Montague Terrace (In Blue). Později dramatická až teatrální v prudkých přechodech zvuků i nálad, nevypočitatelná až tísnivá, ale stále velmi podmanivá. Od klenutých melodií se jeho zpěv vyvíjí ke zpěvavé deklamaci, mívá ve skladbách hodně textu, jeho projev zní jako naléhavé poselství i tehdy, když hláskuje římské číslice (skladba SDSS14+13B z alba Bisch Bosch).
Rané orchestrální skladby nejsou vždy výkřikem originality, ale zkrátka zabírají - stačí tři čtyři a jihnu jak čistě vykostěné filátko, jen pokapat citronem. Pozdní tvorba je zajímavá, což v mém slovníku zahrnuje i kousek rozpačitého "divná". Ne všechno mě oslovilo, každopádně jsem ráda, že jsem se s touto pozoruhodnou hudební dráhou alespoň letmo seznámila. |