Připojuji se k nostalgické vlně poslechem JON & VANGELIS – Private Collection (1983) a přemýšlím, že na True (2024) je sice duch YES, v celkové náladě i konkrétních hudebních postupech, ale současně je to ANDERSON, jaký je na svých sólovkách. Je tam jeho citovost, andělé a world music. Tady je navíc velkolepé hmatatelno, které vnáší Vangelis, když do nejmodernějších kláves vtiskává bílá pískovcová sloupořadí. Univerzální pravdy a ideje netřepetají vzduchem ani nekreslí fantaskní krajiny, vše je velkolepé, ale zároveň na dotek blízko, snění nově postaveného domu, v němž se kroky rozpomínají na cosi pradávného. Musela jsem zapálit svíčky, atmosféra je silnější než pud sebezáchovy v bytě, kde poslední dny teplota neklesá pod 27 stupňů. |