A to jsme u osvícenství - slovníková hesla, faktografie, encyklopedie. Důvěra v poznatelnost světa, zušlechťující sílu poznání... tohle už romantismus neměl. V umění se zdůrazňuje citovost, mě ale teď napadá, když si pod vlivem Miloše Navrátila čtu na netu o vývoji symfonické formy, že romantismus přinesl zárodky abstrakce, která je spojená s osobním zaujetím, počítá s člověkem (klasicismus byl abstraktní neosobním způsobem). Navrátil též potvrzuje, co jsem napůl tušila, napůl vydedukovala - že se v této epoše (díky Wágnerovi) opera ustavila jako hudebně-dramatické dílo se zápletkou a rozuzlením / vyvrcholením. Do obou hudebních forem se vlila touha po komplexnosti, která pojme rostoucí uvědomovanou mnohost světa, nějak ji scelí a překoná, a též touha po pointě.
Pokud jde o autora, právě tady - na počátku 19. století - se z něj stává individualita, jedinečný tvůrce. Umění začíná být chápáno jako sebevyjádření (převratná věc), oceňuje se originalita. Jelikož ještě nejsou dost rozvinuté výrazové prostředky, které by lidské nitro vyjadřovaly přímo, duševní hnutí jsou často líčena skrze to, jak se promítají do vnímání přírody, krajiny, počasí. V tomhle má hudba výhodu a byla vůdčí silou směru, výtvarníci a básníci ještě tolik do abstrakce nešli a realizovali se právě skrze obrazy proměnlivé, mnohotvárné přírody. Oceňování přírodních krás, bezúčelná procházka s kocháním se a kontemplací je dědictvím či přímo vynálezem romantismu.
Mělo to i své odvrácené stránky, o nich jindy. Pro teď uzavřu slovem do pranice: Slovo má či může přinášet vhled. Vhled je poznání, které má transformativní potenciál. Podle knihy Seeing What Others Don't k němu vedou tři hlavní cesty - spojení (v množném čísle), rozpory a tvořivé zoufalství, creative desperation. Člověk může vědět spoustu věcí, mít pověstné encyklopedické znalosti, ale aby jej to proměnilo, musí získat vhled... |