Tady to napětí mezi originálním a známým je zajímavá věc. Půlka reklam se snaží prodat "nové, ještě lepší, nečekané" a půlka "staré dobré, tradiční a domácí". Člověk touží po obojím. V knížce s názvem Hitmakeři jsem četla zajímavý rozbor, jak masová kultura pracuje s hraním na obě zmíněné tendence: nabízí obměny osvědčených forem, čímž v konzumentovi vyvolává dojem, že dostává něco nového, a zároveň ho příliš neznepokojuje něčím skutečně novým. Docela dobře tímto lze vysvětlit velkou část žánrové tvorby ve filmu, literatuře i v hudbě - žánr je taková známá formička. Pokud se díváme na narativní tvorbu, tedy příběhy, zápletek opravdu není neomezené množství, mají-li být aspoň trochu pravděpodobné. Tato tendence je jednou z těch, které mohou nahrávat strojové kombinatorice a cyklení.
Chtělo by se říct, že taková "netvorba" zabírá místo skutečnému umění, z druhé strany otupuje lidskou schopnost umění vnímat. Možná ale spíš vyplňuje místo, kde by jinak nebylo nic. (Je otázka, zda by to nebylo lepší - těch osm miliard lidí ale na světě prostě jednou je.) Skutečných bytostných tvůrců byla vždy jen hrstka a stejně tak vnímatelů, kteří pravé umění vyhledávají a oceňují. V tomto smyslu dnes nic nedegraduje, není kam. |