Rozhlasový Saturnin vyposlechnut. Předně, s dramatizací si poradili pěkně - část příběhu úplně vynechali a kupodivu se mnoho nestalo, důraz je více položený na namlouvací linku a také tvůrci rozvinuli takřka psychologické drama kolem Kateřininy péče o dědečka a závěti. Na dané ploše čestné řešení, méně pochodování po kopcích a více vztahů. Kouzelným způsobem se v závěru zúročila textová povaha artefaktu (pozor, spoiler): Saturnin vstoupí do vyprávění, vezme si od svého pána slovo a sdělí mu, že změnil poslední větu. Oznámení sňatku tety Kateřiny místo romantického vyvrcholení vztahu se slečnou Barborou je tak prezentováno jako osobní zásah Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru, aby se příběh vyhnul klišé. Tenhle moment mě hodně potěšil, je stejně logický jako nečekaný a rozhodně chytrý.
Pokud jde o postavy, Saturnin Martina Pechláta by dle mého uspokojil i slavu, nejen fyzickými rysy. Je o něco živější, poťouchlý jemnějším způsobem. Zvláště v dědečkově vile vystupuje víc jako člen mužské party, nedrží tak okázalý (a vlastně vlezlý) odstup jako Saturnin Víznerův. Hlavní hrdina / vypravěč je ponechán beze jména a v podání Miloslava Königa mě trochu zklamal, je až příliš nejistý, působí téměř neuroticky. Což jde ruku v ruce s posunem v charakteru slečny Barbory (možná víc proti filmu než knize), z které se mnohem víc stala praktická, přímá holka - ve filmu působila zbytečně unyle a spíš dekorativně. Z Milouše je ryzí pubertální spratek, tady mi jistá distinguovanost Petra Vacka docela chyběla. Teta Kateřina působí mírně civilnějším dojmem, nicméně nezklame. Ostatní ničím nezaujali, roli v příběhu ovšem plní.
Mluvené slovo mě až na vzácné výjimky nebaví, nevyhledávám je, ale tohle byl docela příjemný doprovod nedělního odpoledne. |
Registrace nového uživatele 
