Desdichado"It´s structured like a triptych it´s jazzy, it´s Prague." Celá záhada věty je v tom, že někdo neopravil automaticky vytvořené titulky - přitom předtím už mají slovo jednou napsáno správně. Prague má být prog :-) Čili nejdelší skladba na albu má trojdílné členění, je trochu jazzová a trochu progresivní. Čímž asi míní to, o čem mluví předtím, jistou nepředvídatelnost a proměnlivost kompozice, kdy "podle první minuty vůbec nemůžete říct, jak se bude vyvíjet dál".
Proces tvorby mě vždycky zajímá, díky za odkaz. Tady už nepřekládám doslova, spíš si pro sebe tlumočím, abych tomu lépe rozuměla: Naomi nejdřív ze všeho vymýšlí příběh, jelikož s jejím filmovým zázemím k ní vyprávění přichází nejsnáze. Hledá výstižné obrazy a vůbec způsob, jak téma pojmout, jelikož o lásce, radosti, zlomeném srdci, zármutku nebo úzkosti toho už bylo napsáno hodně a ona chce nabídnout jiný pohled. Jakmile má melodii, vrací se k textu a upravuje ho tak, aby obojí šlo dohromady. Vyhovuje jí vyjadřovat se skrze charaktery postav a nechat posluchače, aby si v tom přečetl, co chce.
Hm, všichni jsme měli pravdu :-) Texty jsou pro ni důležité, nejsou ryze osobní (že by se vyznávala ze svých pocitů a něčeho, co se jí stalo), a každý v tom může vidět svoje.
Jak jsi předtím o Naomi přemítal, už jsem nezareagovala, ale máš pravdu - v jejím pojetí ani podání není nic krvelačného, žádná pomsta a podobně. Dost důsledně se drží líčení určitého rozpoložení právě skrze obrazy, jaké to pro člověka je, když prožívá to či ono. A její projev se dá brát jako role, což na druhou stranu neznamená, že není upřímný. Pravda je, že čistě ze svých starších instrumentálních videí působí jinak. Její vlastní tvorba je mnohem víc plastická, ukazuje víc různých stránek. Proto je asi tak zajímavá. |
Registrace nového uživatele 
