Taky mě tenhle pohřeb baví. Nebo těší, jak to říct. Celý Ozzyho velkolepý odchod mě nějak vzpružuje. Život a smrt jsou těsný propletenec. Měla jsem poslední týdny párkrát pocit nanicovatosti veškerého snažení, když jeden vidí ty konce, ale tohle je fakt něco velkého.
Musím ale říct, když je už nakousnuto, že chvíle, kdy se přestane usilovat o uzdravování, jelikož už vše evidentně kráčí jinudy, je nesmírně osvobozující. Přináší zklidnění, jakousi úlevu vedle bolesti, která pochopitelně doléhá. Otevírá se paradoxně spousta možností, když se zúží prostor.
Největší událost byla, když za tatínkem přijel na návštěvu sousedův pes z chalupy. Oba šťastní jak blechy, úplně nekonečně. A nešlo to navrhnout, dokud nebylo jasné, že jinak už se nepotkají. Venkovský oříšek do té doby nejel autem, nebyl na vodítku, ve výtahu... Dali to a bylo úžasné, jak málo vlastně stačí.
Konec existenciální vsuvky :-) |
Registrace nového uživatele 
