Antony 41611Ono je těžké vědomí konečnosti všech a všeho přijmout tak, aby člověka nedrtilo, nesebralo mu veškerou odvahu a chuť do něčeho se pouštět, ale aby dávalo životu plastičnost a též pomáhalo tříbit. Je snadné sklouznout do extrému. Vybavují se mi tvoje úvahy o střídmosti. Smyslem je umět si vychutnat plnost tam, kde lze a kde si to člověk zvolí. Protože všechno cenné je též vzácné. Upřímné povídání, opravdoví lidi, dotek něčeho ryzího. Pak je jedno, jakou to nabere podobu. Klidně se může smát i plakat, protože obojí - a plno dalších možností - je projevem autentičnosti, dá se tomu věřit a dá se v tom pobýt, i když to s člověkem občas cloumá a hází.
Pořád čtu o Islandu, tak mám mořeplavecká přirovnání. A hezký citát z posledních stránek: "Život není nepochopitelný, je jen nevysvětlitelný." Musí se zažít, pocítit. Špatně se o tom mluví. Ale mám dojem, že si tady v tom základním tak nějak rozumíme. |