Zase pravda druhou stranou mince je Haavard (poměrně viditelný zaměstnanec Opery), který dost přesvědčivě vysvětluje, jak je z toho spousta lidí v Opeře nadšená, protože si my takhle z druhé strany neumíme představit, jak příšerně všechny z nich frustrovaly neustálé nutnosti něco "opravovat", protože se to v Prestu renderovalo "špatně". Což je prostě věc, která se dá pochopit.
Nicméně přes to všechno mi prostě stačí, abych si vzpomenul na těch třináct uplynulých let strávených s Operou a s tím, co mi ty roky daly, kdy neústupně stála za svým prostě proto, že jim šlo o princip a o dobrou věc, nebo abych si vzpomněl na ten úžasný večer před pěti lety, kdy jsme naživo mluvili s neuvěřitelně cool Jonem von Tetzchnerem (a dalšími "hlavouny") a za všech zaměstnanců tryskalo to neuvěřitelné nadšení pro věc a já snad poprvé v životě měl pocit, že v téhle firmě bych fakt opravdu hodně chtěl pracovat, a prostě se nemůžu ubránit jistému pocitu zrady. I když ho třeba na jiné úrovni chápu sebevíc...:/
Tohle je prostě z mnoha důvodů věc, která je osobnější, než by asi měla. Zdaleka nejen proto, že mi pochopitelně obecně vadí, když musí správné ideály ustupovat realitě. |