Nový úryvek v záhlavíŠkolák Kája Mařík, II. díl, kapitola 28, DĚTI V AUTU. – U MYŠÁKA A V BIOGRAFU.
Asi o půl druhé vyšly děti s panem doktorem rovnou k mostu, kde je naložil do elektriky. U Nováka bylo na co se dívat. Kája jen si opakoval: „Kdyby tohle viděla Marjánka nebo naše maminka, jéje, ty by koukaly!“
Když je pan doktor zavedl k výkladní skříni cukrářského závodu Myšákova, nechtěl věřit, že to všecko, co tam je vystaveno, je k snědku. Co tu bylo všelijakých věcí!
„Já bych se ani do toho nepustil,“ řekl Kája. „Věčná škoda to dávat do ledvin.“
Když vešli dovnitř a on viděl u mramorových stolků sedět pány, dámy a slečny, ulevil si poznámkou: „Jsou tady mlsouni! A nic jich hanba není, že už jsou jako náš tatínek a maminka. Cukrovíčko moc jim chutná.“
Pan doktor řekl: „Ne tak hlasitě, Kájo, mohli by nám říct, abychom šli, odkud jsme přišli.“
„Ju, vzácný pane, to oni by neřekli! Jsou rádi, že jim sem nesete peníze.“
Za chvíli seděli také u takového, jak řekl Kája „studeného“ stolku, a hned tu byla nastrojená slečna a ptala se zdvořile, co pán poroučí.
Pan doktor řekl jako nic: „Třikrát zmrzlinu, prosím.“
A slečna vytrhla lístek, něco na něj naškrábla, položila jej na stolek, a za chvíli přišla jiná a přinesla zmrzlinu. Marně Kája přemýšlel, co by to bylo. Jakživ toho slova neslyšel. Na talířku byl kousek něčeho červeného a něčeho žlutého, u toho lžička jako stříbrná, a pan doktor sáhl po kulaté, duté, křupavé oplatce, které byly vyrovnány na míse uprostřed stolu, a řekl: „Jezte, děti, ale opatrně! Naberte lžičkou a rovnou za zoubky na jazyk. Ne abyste kousaly!“
Dětí poslechly, a jak první lžičku zmrzliny na jazyk položily a polkly, usmál se Kája: „Ju, tohle moje ledvinky ještě nikdy nepolykaly.“
„Vezměte si oplatku!“ pobídl pan doktor.
„To jako myslí vzácný pán, abysme si vzali, ale aby to ta slečna neviděla?“
„To ne, Kájo,“ smál se pan doktor, „kolik oplatek sníme, tolik ohlásíme. Ostatně u Myšáka by si ani nevšimli, kdyby hlásili šest oplatek a snědli jich deset,“ pokoušel Káju.
„To ne, vzácný pane! Naše maminka říká: ,Jak peřina stačí.‘ To radši si vezmem každý než jednu, abyste to mohl zaplatit.“
„E jdi, bloudku, snad nemyslíš, že bych někoho chtěl ošidit? Chtěl jsem jen vědět, co řekneš. Ale dnes je tu tolik lidí, že bychom se mohli dosyta najíst a odejít bez zaplacení,“ pokoušel pan doktor Káju dál. Přivolal slečnu a dal přinést třikrát čokoládový dort se šlehanou smetanou. Ten byl tak dobrý, že Kája zapomněl, co pan doktor říkal. Teprve když slečna přinesla do třetice objednané krémové řezy a jen tak jako dřív na papírek něco načmárala, zeptal se: „Vzácný pane, to bude peněz!“
Pan doktor, když s chutí i řezy dojedli, řekl: „Však nemusíme platit.“ Vstal jen tak jako nic, vzal do ruky papírek a řekl: „Tak pojďme!“
V Kájovi tuhla krev. Šli a pan doktor neplatil.
„Jéje, to v Lážově cukrář Syrovátka, když tam jednou šel mamince pro certle za korunu, hned řekl: „Vyval dřív peníze, pak ti navážím!“
S úzkostí díval se po ostatních stolech, a pan doktor pořád ke vchodu mířil. Vtom se mu namanula do cesty slečna, která jim ty dobroty nosila. Zatahal ji za zástěru: „Slečno, tamhle vzácný pán neplatil.“
Ale ona se jen usmála a řekla: „Však zaplatí u pokladny. Ale za to, že jsi tak poctivý, tu máš, vezmi!“ A podala mu kus čokolády.
Pan doktor skutečně u pokladny platil, a Káju začala čokoláda pálit v ruce. Jak vyšli, hned se přiznal: „Vzácný pane, já na vás pověděl, že jste u stolu neplatil, a dostal jsem čokoládu, ale já ji nechci.“
Pan doktor se rozesmál: „Tak já ho vedu k Myšákovi a on tam na mě žaluje!“
„Prosím vás, vzácný pane, nezlobte se na mne. Já měl strach, aby nás potom nevyved’ policajt.“
„I nezlobím se. Vidím, že co o tobě z myslivny psávají, je vskutku pravda. Kluk ochotný, dobrák ,od kosti a maso všecko‘, jak se říká, ale na vlastního tátu by pověděl, kdyby nechtěl u Myšáka zaplatit. Teď půjdem do Lazarské ulice. Možná, že se svezete autem.“ |
Registrace nového uživatele 
