trochu dlouhé, omlouvám se, ale pociťoval jsem i detaily jako důležité a nutné k zaznamenání.
Nejsem si jistý, co v tom snu znázorňovali kosi a hlavně ten velký. Snad možná můj Stín.
- - -
V mém rodném městečku, na jedné ulici číhal jsem se vzduchovkou na kosy. Pár jsem již už někdy předtím sestřelil nebo jinak zabil a chystal jsem se na další úlovky. Nevím proč, kde se ve mně vzala ta zvrácenost, že mi dělalo dobře je likvidovat. Vždy jsem si ve výšce vyčíhl nějakého letícího ptáka, schoval jsem se někde poblíž a počkal, zda sedne nedaleko a pokud se to skutečně podařilo, zkusil jsem ho zastřelit. Jejich zpěv mi vždy prozradil nějakého blízkého kosa, kterého jsem zkusil vyhledat a sestřelit ho. Nebyl jsem však tuším sám a i někteří jiní lidé kosy zabíjeli.
Objevil se však v nedávné době odkudsi obrovský černý pták podobný velkému kosu, který začal terorizovat okolí, napadat lidi a zabíjet je. Slyšel jsem o něm a možná díky němu ta zášť vůči obyčejným malým kosům. I když ptáci se zabíjeli i předtím, než se ten velký predátor vyskytl.
Při mém číhání v ulici jsem spatřil ve výšce letícího ptáka. Zaklekl jsem, abych se trochu schoval a čekal, až se snese. Pták se skutečně začal snášet, jenže k mému údivu jsem si začal uvědomovat, že velikost kosa je ohromná – pták byl předtím znatelně výše, než jsem si myslel, proto mě jeho původní velikost nepřekvapovala. Jednalo se o onoho velkého predátora, snad jakéhosi mstitele, který přišel, aby lidem oplácel, co páchali na zvířatech oni. Snesl se nad střechu jednoho z nedalekých domů a vrhnul se na přímo na mě. Byl velký asi jako náklaďák, dokázal sežrat člověka nebo ho zobákem jen rozpůlit či mu třeba ukousnout hlavu. Stačil jsem před jeho útokem ještě vystřelit ze vzduchovky, jenže zvířeti jeho velikosti nemohly samozřejmě žádné diabolky ublížit. Uhnul jsem před jeho strašným zobákem a začal kličkovat mezi blízkými stromy. Pak jsem vyběhl na ulici a utíkal pryč, co mi nohy stačily. Ohlédl jsem se a viděl, že několik lidí okusilo, co zobák tohoto kosa dokáže. Z místa, odkud jsem vyběhl, vzduchem vylítla jedna lidská mrtvola a několik jiných už leželo na ulici. Schoval jsem se za jedním z domů a sledoval, co se bude dít dál, doufaje že na mě kos zapomněl a že se mi podaří uniknout před ním do bezpečí nebo že zase odlítne. Jenže kos si mě očividně dobře pamatoval – vylétl do výše, rozhlédl se, zaregistroval mě a zase vystřelil přímo mým směrem. Oběhl jsem dům, za kterým jsem se schovával, kolem dokola, a hledal, kde by mohlo být nejvhodnější útočiště. Na domovní zahradě mě však zaskočil kos tím, že se z výšky snesl přímo přede mne a stanuli jsme tváří v tvář. Zparalyzovaný strachem a mohutným proudem vzduchu z jeho perutí se mi však podlomila kolena, takže jsem se sesunul k zemi zády ke kosovi. V tu chvíli jsem si uvědomil, že snad už nemám šanci a začal jsem si představovat, jak mě požírá, viděl jsem už ve svých živých představách krvavě rudé útroby po otevření jeho zobáku, v nichž skončím, a čekal jsem, co bude, jak to bude bolet a jak dlouho budu žít a co budu cítit při umírání a po smrti. V poslední chvíli mě pud sebezáchovy zachránil tím, že jsem se stačil vzpamatovat, sebrat se a v rychlosti se odplazit z místa. Jakmile jsem se o kousek pohnul, přesně do místa, kde jsem před okamžikem ležel, se s burácivým hlukem zaryl do země kosův mohutný zobák. Vstal jsem, ohlédl se na zobák zabořený v zemi a proběhl jsem kosovi mezi nohama, vyhnul se jeho velkému černému ocasu sahajícímu na zem a utekl na ulici před domovní zahradou. Naproti přes ulici stál starý dům, který už od mého nejmladšího věku jsme všichni děti považovaly za strašidelný. Byl to dům, kolem něhož jsem chodil denně do školy a který je pořád stejný od doby, co pamatuju. Stará vysoká vila s malým protáhlým oknem na čelní stěně směřujícím do podkroví nebo na půdu. Dům byl myslím odjakživa obýván pouze nějakou starou paní nebo byl pak dočista opuštěný. Při přebíhání ulice se ke mně přidali dva další muži, kteří stejně jako já utíkali před kosem. Před domem jsme na chvilku zůstali stát na verandě, viděli jsme, že dům je vevnitř značně zchátralý, temný a evidentně v něm už dlouho nikdo nebydlel. V přízemí se rozléhala jedna velká místnost, kam dopadalo světlo zvenku, do patra pak stoupaly schody, které však se ztrácely v naprosté tmě. Nechtělo se nám dovnitř, protože pokud by nás kos pronásledoval, mohli bychom se tam ocitnout v pasti, odkud by nebylo úniku. Zároveň jsme nemohli zůstat venku na otevřeném prostoru, kde bychom se pro kosa stali snadnou kořistí. Vpadli jsme tedy do domu, schovali se napřed v zadní části velké místnosti v přízemí a tam jsme se ztratili jeden druhému z dohledu, resp. plni strachu jsme se starali hlavně každý o sebe. Koutkem oka jsem skrz okno zpozoroval, že kos, který mezitím vylétl od zahrady protějšího domu, se skutečně nejspíše vydal za námi. Domem se záhy dokonce rozlehl dunivý zvuk, když jeho pařáty přistály na střeše. Přemýšlel jsem, kam uniknout, kam se schovat nebo kudy dál. Vyběhnout z domu by zřejmě představovalo jistu smrt, kos možná právě na to čekal a pokud seděl na střeše, mohl by se na mě na ulici vrhnout a sežrat mě. V přízemí jsem zůstat taky nemohl, čelní stěna s okny domu byla zchátralá a zčásti zbořená, takže kos by skrz ni mohl vpadnout dovnitř a pak bych před ním už vůbec neměl úniku. Nezbývalo než se vydat do tmy po schodech do patra. Žádné schody ve tmě vlastně vůbec nebyly vidět a jen jsem předpokládal, že ta tmavá chodbička naproti vstupním dveřím představuje schodiště do patra, jelikož nikde jinde jsem schody v přízemí nespatřil. Vrhnul jsem se tedy do tmavé chodbičky a tam zakopl o první dřevěný schod, který mě navedl ke stoupání. Se mnou tam vběhl i druhý muž, třetí zůstal asi někde v přízemí nebo možná vyběhl ven, to jsem nevěděl. V chodbičce se rozléhal zápach zatuchlých prostor, plísně a ztrouchnivělého dřeva, takže jsem jen doufal, že schody, po kterých stoupáme, se pod námi nepropadnou nebo nebudou končit někde v půli patra. Tma zcela znemožňovala viděl, kam vůbec stoupáme, a šlapali jsme tedy po schodech jen po paměti. Když jsme vylezli do patra, schoulili jsme se ke stěně a na chvilku se zastavili, abychom sluchem nebo zrakem zaregistrovali, kde může být kos. Starými okny se zbytky rozbitých špinavých skleněných tabulek a několika otvory zčásti propadlou střechu prosvítalo dovnitř dostatek světla, ale zase díky děrám ve střeše jsme se před kosem nemohli cítit v bezpečí a bylo nám jasné, že ani zde nemůžeme hledat útočiště. Najednou se z podkrovního stropu přímo nad námi vynořila kosova hlava a s úděsným křikem na nás vystřelil ten hrozný zobák. Leknutím jsem odskočil z místa, ale druhý muž to štěstí neměl – otevřený zobák muže chytil přímo za hlavu a vytáhl ho celého ven jako když pták vyšťourá červa zpod kůry stromu. Poodběhl jsem od schodiště a držel se podél stěny v místnosti, která aspoň trochu zajišťovala bezpečí. Kos však se kousek za mnou snesl přímo do místnosti, proboural přitom zbytky rozpadající se střechy, která pro něj nepředstavovala vážnou překážku. V místnosti jsem spatřil nějaké nářadí, plechovky, sklenice se zbytky jakýchsi zavařenin, zahradní náčiní, hrábě, motyku atd. Hledal jsem, čím bych se mohl bránit a co by mohlo sloužit jako zbraň. Jednu plechovku jsem hodil po kosovi, ta mu nijak neublížila. Poté jsem na něj vytryskl velkou sklenici s nějakým červeným tekutým obsahem, ve který jsem doufal, že by mohl obsahovat nějakou kyselinu, jed nebo cokoli, co by kosa mohlo odradit. Netrefil jsem se tím však a tekutina dopadla před kosa a jen trochu mu potřísnila zobák. Začal jsem šátrat po čímkoli, co bylo poblíž a házet po něm vším, co jsem nahmatal. Nakonec hrábě ho uhodily do nějakého citlivého místa na hlavě, čímž se kos zasekl a na chvíli stáhl. Tohoto okamžiku jsem využil tím, že jsem vystřelil zpátky na schodiště a seběhl dolů, jelikož mi bylo jasné, že nahoře bych se taky neubránil. Vyběhl jsem znovu z té staré vily a pak přes ulici a tam skočil do otevřeného okna protějšího domu, kterým jsem se začal soukat dovnitř. Vevnitř jsem rozmýšlel, co budu dělat dál a bylo mi jasné, že ani tady bych se neměl kde schovat a že i kdyby se kos nedostal dovnitř, nemohl bych tu zůstal, nemohl bych vylézt ven, jelikož kos si na mě mohl venku číhat, jak dlouho by se mu zachtělo. Vylezl jsem tedy z domu opačným vchodem směrem na zahradu. Byla to ta stejná zahrada, kde mě kos už jednou takřka dostal, jen jsem teď stál za domem, kam nebylo vidět z ulice. Nahoře nad korunou jednoho ze stromů jsem si všiml letícího kosa. Napřed ve mně hrklo, že je to ten velký ve výšce, ale pak jsem pochopil, že se jedná o obyčejného malého kosa, který se mezitím posadil na větvi onoho stromu. Vyskočil jsem do výšky a podařilo se mi toho kosa chytit do rukou. V nenávisti na toho velkého kosa jsem zamýšlel zabít tohoto malého, jako odplatu za mrtvé lidi a za teror, který velký kos způsobil. Zároveň však ve mně zůstávala jakási touha zabíjet čistě pro zábavu kosy, jaká ve mně byla i předtím, než se objevil ten velký. Chtěl jsem kosovi holýma rukama utrhnout hlavu nebo mu zlomit krk a když už jsem se k tomu chystal a krk mu natahoval, kos začal zvláštně pištět a skřehotat. V tom pištění jako bych rozeznal lidská slova: „nezabíjej mě, prosím“. Pozastavil jsem se nad tím, co to vlastně dělám a proč. Napadlo mě, že tohle nemá smysl a nechápal jsem, o co mi vlastně jde. Kosovi jsem tedy krk uvolnil. Rozhodl jsem se, že toho malého kosa pustím nebo že ho nejlépe odnesu tomu velkému. Nepřemýšlel jsem nad tím proč, ale začal jsem cítit, že to dosavadní zabíjení byl nesmysl. Obešel jsem dům s kosem v rukou a na zahradě před domem směrem od ulice se opět zrovna snesl ten velký, který přiletěl od protější vily a stanul tak kousek přede mnou. Předstoupil jsem před kosa a sklonil před ním hlavu, natáhl jsem ruce s malým kosem a pustil ho z nich na svobodu. Kos vzlétl pryč. Pak jsem poklekl a čekal na to, až mě velký kos sežere. Díval jsem se přitom do země, takže jsem neviděl, co se děje a co velký kos dělá. Se strachem, ale s pokorou a odevzdáním jsem čekal na to, až mě kos potrestá za to, co jsem do té doby způsoboval, protože jsem si to zasloužil. Vtom jsem ucítil, jak na mých zádech spočinulo těžké peří jeho křídla. Kos zatímco stál přede mnou a já klečel před ním, položil mi křídlo na rameno. Kos mě nesežral. Kos mi odpustil. Kos mi dal zřejmě něco jako rozhřešení. Kos viděl do mého nitra lépe než já sám. Kos nebyl žádným predátorem, mstitelem a vražednou nestvůrou. Styděl jsem se za sebe a za své chování, ale zažehnal jsem tyto pocity, vstal jsem a zeptal se kosa, odkud přišel.
„Ze severu,“ řekl.
„Takže odněkud z Polska nebo Německa?“ zeptal jsem se. Pak mě teprve napadlo, že tahle otázka je pro kosa zřejmě nesmyslná, jelikož kos nejspíš nezná tyto pojmy a neorientuje se podle nich. Přesně podle očekávání kos odpověděl:
„Nerozlišuji země, ale je tam moře.“
V hlavě mi proběhla živá vizuální představa, jak asi může vypadat pohled z ptačí perspektivy na pobřeží Severního nebo Baltského moře.
Zvedl jsem se, zaběhl za dům a našel vzduchovku, kterou jsem tam předtím pohodil poté, co na mě kos poprvé zaútočil. Přinesl jsem ji před kosa. Tomu se v očích objevil náznak rozhořčení, který jsem předpovídal, jelikož si mohl myslet, že ho s tím zase budu chtít střelit. Proto jsem ho hned přesvědčil o mých skutečných úmyslech – vzal jsem poblíž ležící jakési velké kleště a snažil se před zrakem kosa vzduchovku zničit. Sice se mi to nepodařilo a vzduchovka se nezničila (na to byly kleště příliš slabé a já na to neměl dostatečnou sílu), ale to kos nemohl poznat, důležité bylo, když viděl, že se vzduchovka rozlomila (ohnula jakoby k nabití) a že jsem ji odhodil zem. Kos se napřímil, pohlédli jsme se vzájemným respektem navzájem do očí a oba jsme přesně věděli, co cítíme. Pak rozevřel mohutná křídla, zamával jimi, vznesl se do výše a odletěl. |
Registrace nového uživatele 
