Byl jsem hospodářem nebo sluhou na malém statku kdesi na Ukrajině či v Rusku. Mohlo být zhruba 17. - 18. století. Statek ležel v jakési tajuplné krajině uprostřed divočiny, kde všude kolem se rozléhaly prostorné pláně a hluboké lesy. Krajina působila magickým dojmem, z lesů vyzařovala energie mnoha neviditelných duchů přírody. Statek vedli manželé, kterým jsem pomáhal v hospodaření. Na statku se kromě mě a nich nikdo jiný trvale nevyskytovatl. Manželé měli neobyčejně harmonický a láskyplný vztah. Těšilo mě, že můžu sloužit zrovna u nich; bylo příjemné být jim poblíž a vnímat jejich souznění, navíc na statku jsem se obecně cítil přívětivě.
Muž jednoho dne odjel kamsi pryč. Měl v úmyslu někomu pomoci v nalezení jakéhosi předmětu, o kterém jsem nevěděl nic bližšího. Uběhla určitá doba a mně se jednou dostalo vize, v níž jsem viděl, jak muž zůstal uvízlý s nějakým člověkem v bažinatém lese, kde je ohrožoval velký had či spíše černý drak s dlouhým krkem porostlým ostny. Vypadal jako oživlá větev starého suchého stromu, kolem kterého byl obtočen. Had pro muže nepředstavoval bezprostřední nebezpečí a spíše než že je ohrožoval je v podstatě jen zdržoval. Nicméně z nějakého důvodu nemohli (nechtěli) odejít, dokud hada nepřemůžou nebo nezískají něco, co had v tom místě hlídal. Z této vize jsem vycítil, že muž se nevrátí, dokud záležitost s hadem nebude vyřešena.
Nevím, jak dlouhá doba uběhla od mužova odchodu, ale žena se pomalu stávala apatickou, chřadla a ztrácela vitalitu. Jedné noci, kdy velmi silně pršelo, přijel do našeho statku četník. Mluvil něco o tom, že má rozkaz ženu odvést ze statku, protože tam nemůže žít sama. Považoval ji v podstatě za vdovu. Žena se kupodivu nijak nebránila, bez zájmu a bez odporu by se nechala klidně odvést a nechala by statek ležet ladem. Když jsem to viděl, namýchlo mě to a vystrašilo. Zasáhl jsem do situace a začal četníka přemlouvat, aby ženu nechal být, jelikož její muž se určitě vrátí. Byl jsem v podstatě přesvědčen, že je jen otázkou času, kdy se muž vrátí, jenže jsem netušil, kdy se tak může stát. Ani o mé vizi jsem se zmínit nemohl, jelikož jsem věděl, že by mi nevěřili. Promlouval jsem pak i k ženě, ať se probere a nenechá se odvést a ať pamatuje na manžela. Apeloval jsem na to, že kdyby odešla, statek by začal chátrat a všechna zvířata by pošla. Navíc když by se pak muž vrátil a našel by statek prázdný, nevěděl by, kde ji má hledat a nemuseli by se už víckrát vidět. Cítil jsem, že by jejich vztahu byla velká škoda, neboť v tomto světě byl podobný vztah velkou vzácností. Po dlouhém přemlouvání jsem se na četníkovi domohl alespoň odložení jeho rozkazu. Četník se rozhodl, že tedy prozatím přenocuje a vyrazí se ženou buď příští den, nebo že by mohl pár dnů na statku zůstat a počkat na případný mužův návrat. Přinejmenším prý by mohl počkat, až ustane ten hrozný liják. Přemýšlel jsem, jaká může být pravděpodobnost mužova návratu, dokud na statku četník vydrží. Vrhl jsem se k ženě a vyzvídal, jak dlouho už je muž pryč.
"Pár dnů, nebo snad týdnů?" ptal jsem se.
Stáli jsme se ženou v tom dešti přímo na dvoře statku. Žena zírala nepřítomně do země.
"Asi rok," dostalo se mi bez špetky projevené emoce v jejím hlasu nečekané odpovědi. Věděl jsem, že ženě na manželovi stále záleží, ale bez jeho přítomnosti přišla o chuť do života a vyprchala z ní naděje na znovushledání s ním.
Zamrazilo mě v zádech. Nepřipadala mi ta doba tak dlouhá. Nebylo to snad dokonce déle než rok, zauvažoval jsem? Není to dokonce už několik let? Popadl jsem ženu za ramena, abych s ní trochu zatřásl a zadíval jsem se jí přitom do tváře. S leknutím jsem si všiml, jak zestárla. Byla náhle znatelně starší, než jak jsem si ji ještě nedávno pamatoval. Vtom se mi v hlavě honily otázky: Jak dlouho už to skutečně může být?? Je vůbec její muž ještě živý? Nebyla ta má vize pouhý sen? Neuběhlo v okamžiku, který se mi zdál krátký, třeba už mnoho desítek let? |
Registrace nového uživatele 
