Neděle 28.8.2011 :-)
Procházel jsem s batohem krajinu a došel jsem do jedné vesnice, o které jsem věděl, že se v ní nachází jakési vzdělávací centrum. Nešlo o klasickou školu, spíše o komunitu, kde se vyskytovali lidé různých věků a učili se tam vzájemnému soužití a nějakým duchovním naukám. Někteří v místě bydleli, někteří jen krátkodobě pobývali, někteří tam pracovali a někteří studovali. Kromě tohoto centra ve vesnici stálo jen několik dalších stavení, obvykle starých statků.
Navštívil jsem centrum a potkal tamějšího vedoucího – staršího bělovlasého pána. Pozdravil jsem se s ním a dali jsme krátkou řeč. Poprosil jsem ho, zda můžu zůstat na noc nebo na víkend, než se vypravím opět na cestu dál. Kromě tohoto ředitele se mezi obyvateli a studenty školy vyskytovalo několik dalších lidí, které jsem už znal.
Prolezl jsem letmo hlavní budovu a hledal místo, kde bych uchoval batoh s věcmi. Na konci jedné chodby stoupaly do patra schody a všiml jsem si, že za schody se nachází nějaký prostor. Prosmýkl jsem se kolem schodů, abych prozkoumal, co se za nimi nachází. Byla tam prázdná místnost, kde mou pozornost upoutaly zavřené dveře. Vzal jsem za kliku, ale dveře byly zamčené; o to víc mě však zajímalo, co se za nimi nachází. Možná jen obyčejná komora s nářadím, ale zvědavost byla silnější. Nezbylo mi však prozatím než nechat dveře dveřmi a najít jiné místo pro odložení batohu. To se mi po chvilce podařilo, takže jsem pak mohl vyběhnout ven do okolí, abych ještě před večerem trochu prozkoumal okolí. Vzdálil jsem z vesnice a potuloval se po tamější krásné krajině. Když se schylovalo k večeru a slunce se pomalu sklánělo k obzoru, vydal jsem se na cestu zpět do vesnice. Na horizontu se směrem od západu rozlezly husté černošedivé mraky a zdálo se, že se zřejmě se blíží bouře, a tak jsem si trochu pospíšil, abych se stihl vrátit, než se spustí déšť. Jenže když jsem došel k polní cestě vedoucí do vesnice, zjistil jsem, že se nejedná o mraky ale o hustý černý dým z rozsáhlého požáru, který se od západu hnal napříč celým horizontem. Kam až oko dohlédlo, pole bylo spalováno zářivými plameny, z nichž se chrlila ohromná mračna temného kouře. Vypadalo to, že oheň postupuje směrem k vesnici, takže hrozilo, že celou vesnici i se školou pohltí. Rozběhl jsem se do školy s úmyslem všechny varovat, najít a sebrat své věci a utéct. Jakmile jsem vběhl na dvůr, potkal jsem starého ředitele a pověděl mu, co se děje.
Ten mi s klidným výrazem ve tváři odvětil: „To sem nepřijde.“
Trochu mě jeho postoj uklidnil, avšak příliš jsem mu nevěřil (možná tak reagoval jen proto, aby nevyvolal u ostatních paniku). Takže mi nevyvrátil můj úmysl najít své věci a vzít nohy na ramena.
V budově jsem potkal dceru ředitele, kterou jsem znal. Jelikož to bylo zrovna v místech schodů do patra a s tajemnou místností pod nimi, ukázal jsem na místo za schody a společně jsme tam vlezli. Vytušila můj zájem o místnost a řekla mi, že pokud mě to zajímá, vezme mě tam. Vytáhla z kapsy klíč zlatavé barvy a odemkla otevřela. Spatřil jsem malou učebnu s asi 7 řadami lavic, v nichž sedělo několik žáků. Vstoupili jsme dovnitř a upoutali pozornost studentů i profesora, který seděl za malou katedrou čelem ke studentům. Pochopil jsem, že se jedná o tajnou učebnu, kde se učí esoterickým naukám, jež zůstávají skryty ostatním studentům. Jelikož už samotný celý institut je určen k výuce duchovních nauk, zdejší místnost utajená i před všemi obyvateli institutu zjevně musela být určena k výuce skutečně hluboce esoterických věd věnovaných pouze úzkému okruhu vyvolených. Když nás zaregistroval profesor sedící za katedrou, přerušil výklad a zeptal se dívky:
„Táta o tom ví?“
Ona přikývla a oba jsme zapluli do lavic. Vycítil jsem, že profesorova otázka se týkala jak mě tak i jí, jelikož ona zjevně nepatřila mezi studenty této třídy. Vstup sem jí byl umožněn jen díky tomu, že je dcera řídícího. Já se snažil tvářit jako že sem patřím, abych nevzbudil dojem úplného cizince. Takže jsem si připravil nějaký sešit a nahodil jsem grimasu a chování studenta naslouchajícího přednášku. Jelikož jsem si uvědomoval výjimečnost této příležitosti, skutečně mě velmi zajímalo, o čem bude profesor vykládat a co se zde dozvím. Profesor po chvilce pokračoval v přednášce, ale nedostal se k výkladu žádné konkrétní látky. Zmínil se o nějakých čakrách, vnímání lidí či o něčem kolem Smaragdové desky, nicméně nic konkrétního nerozebíral. Většinu témat k mému zklamání zakončoval větou: „O tom si povíme příště.“
Profesor byl jeden z lidí, kterého jsem z institutu už předtím znal, ale netušil jsem, jakou další roli zastává – bylo pro mě poměrně překvapením, že zrovna on je vyučujícím v této třídě. Na profesora nebyl příliš starý (zhruba kolem padesátky), byl vyšší, vyhublý, hnědošedivé krátké vlasy, kupodivu bez brýlí, takový anglický typ oblečený v nevýrazných hnědých barvách. Neprojevoval takřka žádné emoce, ale nebyl nijak záludný nebo zarputilý, prostě jen nenápadný všední člověk, který není ničím výrazně zajímavý ani nepůsobí ničím pozitivně či negativně. Nepovažoval jsem ho za bůhvíjak moudrého člověka a vzhledem k jeho chybějícímu smyslu pro humor byl pro mě za suchara.
Studenti ve třídě horlivě zapisovali vše, co profesor řekl, a ve mně rostl dojem, že zdejší grupa žáků není vybraná skupina duchovně založených esoteriků – budoucí generace nositelů vznešeného vědění – ale parta namyšlených nafoukanců, kterým příliš vlezlo do hlavy jejich výsadní postavení, jež jim účast v této třídě dávala. Nasvědčovalo tomu i projevené chování vůči mně a dceři řídícího – otráveně po nás pošilhávali a povýšeně se mračili nad novými příchozími, zároveň ani zásadně nespolupracovali jeden s druhým – prostě typická třída neohleduplných kariéristů. Pocítil jsem však velkou příležitost naučit se zde věcem, které bych jinde těžko získal a rozmýšlel jsem se, zda bych tu mohl zůstat nebo zda budu pokračovat podle původního plánu cestou dál v mém výletu krajinou. Věděl jsem, že bych tu mohl klidně zůstat, jak dlouho bych chtěl (svět venku mě příliš nezajímal a nic by mi neuteklo), a nabyté vědění bych mohl užitečně využít pro sebe i ostatní. Avšak zařadit se do skupiny těchto namyšlených ignorantů a pobývat v suchopárném prostředí této třídy mi taky bylo proti srsti.
Čekal jsem také, jak zdejší třída zareaguje na požár venku, který se musel pomalu blížit. Proto jsem profesorovi gestem směřujícím k oknu naznačil, co se venku děje. Bylo jasné, že jelikož zde se nachází určitá intelektuální elita, která by měla být vždy o krok před ostatními, podle chování profesora a zdejších žáků bych mohl poznat, jestli požár představuje pro školu a pro vesnici nebezpečí. Vždyť kdo jiní než právě tento profesor by to měl umět odhadnout. Profesor vstal od katedry, postavil se s překříženýma rukama na hrudi k oknu a vyhlížel ven směrem do vzdálených oblaků kouře. Bez vzrušení v hlase pronesl:
„Žádný strach, to sem nepřijde.“
I když tento jeho odhad jsem oceňoval víc než odhad ředitelův, stále mě to nedodalo takovou jistotu, která by mě zbavila nutnosti být ve střehu a spoléhat na svůj vlastní úsudek a připravenost školu v případě nebezpečí opustit. Bylo to i proto, že jsem profesora tak úplně nerespektoval – z důvodu jeho osobnostních kvalit, které dle mého soudu nedosahovaly třeba kvalit ředitelových. |
Registrace nového uživatele 
