Na koho jsem se zařekl nesáhnout, ale je zrovna v poslechovém procesu, takže doufám, že nevyměknu, ledaže oželím některá zdvojená (ztrojená) vydání málem téhož, jsou Basil Poledouris, Dmitry Shostakovich a Ángel Illaramendi.
Ten první ryze ze soundtrackové nostalgie, protože anketu o nejoblíbenějšího hudebního skadatele by mezi zasvěcenými myslím vyhrál i dnes, a u mě taky, je to prostě bytostný a svébytný melodik a i přes pár podivností v jeho diskografii (jako Breakdown, Switchback, Spellbinder, Love & Treason) si právě proto nezaslouží redukční dietu, když mě k filmové hudbě poctivě přivedl, a jeho TOP 5 bych sestavoval horkotěžko, a TOP 10 s nevděkem k opomenutému. Ačkoliv 3CD Twilight Zone půjde do luftu, třebaže jeho unylých 45 min. září v těch takřka čtyřech hodinách jiného balastu jako démant. Ale jeho diskografii degradují.
Ten druhý filmové hudbě vtělil majestát velmistra klasiky a byť nemusím mít stejnou látku nahranou jiným tělesem a oddirigovanou pod jinou taktovkou, jsou to díla precizní, dokonalá, ne lacině chytlavá, pro leckoho možná sterilní až odtažitá, ale určitě optimistická a explozivní v porovnání s jinak chmurnou (opravdu vážnou) tvorbou D.S. A pro soundtrackovou budoucnost díla pionýrská včetně účelných adaptací melodií důvěrně známých, přímo hymnických.
A konečně expert úspornosti časové i instrumentační, z jehož hudby jakoby dýchala slovanská líbeznost, snad že ji tak často a zjevně ku spokojenosti nechal nahrávat v Praze. Ángel Illarramendi, už 30 let vypadající jako bodrý strejda, a toutéž náladou a vizáží obdařující své stopáží vesměs skromné, nicméně velmi dojemné a vůči tradičním postupům nevýbojné kompozice. Kdo je mimo, ať se ráčí seznámit! Ne však mým prostřednictvím přes discogs, nepouštím od něj nic. |