Pán prstenů - Společenstvo prstenukino, video
Začnu trochu zeširoka. Filmové umění snad nejlépe vystihuje metafora zrcadla. V antických bájích existují dva mýty, ve kterých se tahle metafora vyskytuje: mýtus o Narcisovi a mýtus o Perseovi. První se do svého obrazu zamiloval a druhý v něm našel odvahu pozvednout meč. Takhle primárně přistupuje k filmu i divák. Jeden se ve "filmovém zrcadle" jenom kochá svou vlastní krásou a druhý v něm nachází možnost poznat pravdivě sama sebe a svět kolem sebe. Když si občas pročítám ty oslavné reakce lidí na Pána prstenů, tak v nich většinou čtu jenom toho Narcise, toho diváka, který není schopen ve filmu vidět víc, než jen svůj vlastní-zidealizovaný obraz. A běda těm, kteří mu ho pohaní. Ocituju tady část recenze, která vyšla v Cinepuru na Pána prstenů. Není na ni link, tak proto ta citace. Osobně se s ní ztotožňuju, což ale opravdu neznamená, že tím chci nějak lidem linkovat, jak se na Pána prstenů dívat. Narozdíl od hlavního ideového konceptu Pána prstenů je totiž pravda a lež, zlo a dobro relativní, neuchopitelné: Hollywoodský Pán prstenů nevznikl jako film pro radost, ani nevznikl z obdivu k Tolkienovi. Režisér se sice zaklíná láskou k literární předloze a pravděpodobně to myslí upřímně, ale tolkienovská trilogie zůstala především producentskou záležitostí. (...)
Producentský záměr kalkuluje předem s potenciálními diváky, proto byl Pán prstenů koncipován jako film rodinný. Tento kalkul se stal nejen příčinou zjednodušení významových rovin, ale zároveň výrazně oslabil hororovou povahu Saurona a jeho přívrženců. Další procentská podmínka zavazuje režiséra zrovnoprávnit dvě skupiny diváků, přičemž první se rekrutuje z řad filmových fandů a zvědavců, druhá pak z tábora milovníků a znalců Tolkiena. Přes celosvětovou popularitu Tolkiena je první skupina mnohem větší, druhá zase mnohem vlivnější. (...)
V Pánu prstenů dopadly nejhůře aktualizované nory hobitů, vytvořené podle vzoru spotřebních středostavovských horizontálních sídlišť. Taková obydlí by většina z nich považovala za nepraktická a nepohodlná. Statický obraz Středozemě, s výjimkou kýčovitě pojatého Kraje, působí věrně a střízlivě (...). Problém nastává v okamžiku, kdy se krajinou začíná prolínat příběh. Ten má na jednotlivé epizody příliš málo času, a proto musí krajinou pádit. Spěch zakrývá rozpohybovaná kamera v rytmu videoprospektů, která ale v reálném efektu zvýrazňuje necitlivost vůči krajině. (...) Zploštění se pochopitelně nevyhnuly ani postavy příběhu. Gandalf například postrádá polohu sžíravého mentora, který ironickými šlehy peskuje Smělmíra a Pelegrina, ale i Aragorna a další mocné. (...)
O režisérově místy až bezradnosti svědčí i zbytečné nadužívání detailů, velkých detailů a nefunkčních pohybů kamery. Tyto limity režisérské práce svazují samotný film ještě mnohem více než samotné producentské zadání. To spolu s realistickým a doslovným pojetím utopické krajiny takřka potlačilo vertikální přesahy Tolkienova Pána prstenů, které přinesly pro 20. století nezvyklou dávku nezkompromitovaného patosu pramenícího z touhy po lepším světě. Hollywoodská sterilita obrazu, limita režisérova talentu a producenstký alibismus posunuly Pána prstenů až pod úroveň Hobita, který je pohádkovým prologem k trilogii. Přes všechny možnosti počítačové techniky zůstává Pán prstenů jen politovánihodným stínem klasických fantasy filmů, které objevili opojení, jež poskytuje realističnost fantazie filmového obrazu (Niebelungové, Zloděj z Bagdádu, Čaroděj ze země Oz).
100% dávám jako Narcis a 40% dávám jako Perseus.
|
Registrace nového uživatele 
