tvx [798]: Podle mě to funguje na všechna náboženství. Ten zásadní prvek neověřitelnosti, zda mám pravdu, je vždy stejný, jakmile se začne hovořit o hříchu, posmrtném životě (např. komplet reinkarnace) atd. Náboženství není filosofie, ale buddhismus je spíš filosofie než náboženství.
Konkrétně v křesťanství i přes všechen vývoj byla vždy základní podmínkou víra, to bylo takové jejich paradigma, bez toho ani ránu.
Magií jsem myslel nejrůznější rituály a liturgii s vírou spojené. Nic proti rituálům, asi každý nějaké má, ale že nebudu šlapat na poklop kanálů je celkem rozumně vysvětlitelné, zatímco k tomu aby se člověk nechal přibít na kříž nebo lezl po kolenou na nějaké poutní místo je už potřeba docela silná víra v to, že to má nějaký smysl.
Účelem náboženství není zdokonalovat sám sebe. To je možná účelem některých filosofických systémů. Ona je totiž zásadní otázka, co považovat za dokonalé! Jak to určit? Jak to poznat? Náboženství dává člověku návod k životu, který prohlašuje za správný, případně mu vysvětluje, proč je svět takový, jaký je. Pokud tomu člověk věří a řídí se tím, tak to není žádné sebezdokonalování, ale smíření se. A to je i vysvětlení, proč to mají věřící lidé ve vypjatých situacích "jednodušší". Prostě si řeknou, že to tak má být a nedá se nic dělat.
Náboženství hlásá nějakou objektivní pravdu, která je neověřitelná. A to se v podstatě týká i buddhismu. Jak víme, že smyslem života není překonat svůj soucit a pozabíjet co nejvíc lidí? Náboženství tedy vždy vnucuje nějaké "správné" zásady. Že se tyto zásady do značné míry kryjí se zdravým svědomím a zásadami "užitečnými" pro přežití ve společnosti, to je druhá věc. |
Registrace nového uživatele 
