Stalo se mi jednou rozdělovat dárečky kolegům, stát se na chvíli Ježíškem. Tak jsem si k tomu nachystal (a opsal) pár slov, o které bych se tu s vámi mohl podělit. Sic to není přímo o Ježíškovi ale spíš o jeho matce, Marii. Kopíruji bez úprav:
Dobrý večer, přátelé!
Snad se na mě nebudete zlobit, že nepřicházím převlečen za Dědu Mráze, Kašpárka či Santa Klause. Chtěli jste přece koho?
Ježíška, že? A Ježíšek byl přece prostý člověk. Narodil se na seně, ve chlévě, jak se říká. O Ježíškovi už jsme si onehdy povídali. O tom, jak lidé potřebovali oslavit zázrak zrození. Jak úžasný jim připadal příchod dítěte na svět a jaká očekávání na něj kladli. Ježíšek. Dítě. Narodil se matce Marii, snoubence tesaře Josefa. A tady bych se chtěl chvilku zastavit. Jsa bezvěrec přijímám náboženství spíše jako symboliku. Vše krásné, co lidi životem provázelo, chtěli oslavovat a uctívat. Nejvíce pak ty největší události, totiž zrození. Není proto divu, že nade vše milovali Marii, matku, symbol té největší lásky jaká na světě byla a bude.
Přečtu vám, jak o ní psal Jaroslav Durych:
Po staletí byl obraz Královny nebe v posledních chaloupkách v nejzapadlejších koutech zárukou první i poslední naděje. Unavený lid k němu putoval na kopce i do nížin. Na všech cestách i na sloupech v lese chtěl míti tento obraz před očima; plakával před ním, úpěl k němu, usmíval se před ním a děkoval mu. Patřil k obřadu radosti i slávy; byl zdoben květinami, dary, písněmi i polibky. Musil býti ve všech světnicích, jizbách, chatách, komorách, i na hrdlech a na prsou. Shlížel se stěny do snů dětí i na umírání starců, na lásku, na věrnost i nevěrnost. Byl důvěrníkem lidského života a světlem ve smrti. Oči se před ním jasnily. Ale to všecko nestačilo. To vše se zdálo málo. Bylo třeba příbuzenství, skutečného, citového a vroucího. Chudí i zápasící snažili se připoutati Ji k sobě a k svým dětem, svěřovali Jí všecko, co měli a v co doufali, zvali Ji k sobě svými písněmi a pohádkami jako matku, pomocnici, družku, volajíce Ji ve všech dobách a okamžicích Jejího života.
Ale poněvadž už si netroufali blížiti se k Ní tak prostě a otevřeně v době cesty křížové a ostýchali se Ji vyrušovati i z radosti Narození, ba i Zvěstování, obrátili se k Ní v době, kdy byla lidem bližší, kdy nebyla ještě tak oslavena, totiž v době Jejího dětství, a volali Ji jménem nejdůvěrnějším, nejtišším a nejkrásnějším, jaké má česká řeč ve svém pokladě a jaké má sotva která jiná řeč na světě, totiž Panenka. Tímto jménem si ji zavazovali tak, jako by se Jí ujímali, jako by Jí dávali svůj chléb, příbytek, srdce, lásku, péči a starostlivost, jako by Ji prosili, aby vstoupila do jejich rodin, mezi jejich děti a stala se sestrou jejich dětí, adoptovanou dcerou českého národa, poněvadž jako matka se zdála příliš vznešená, nedosažitelná a úžasná, ale jako dítě zdála se bližší, lidštější a jistší.
Toto jsou slova i dnes silně platná a hodná zamyšlení. A já si myslím, že v době vánoční ještě vroucněji než jindy myslíme na matku, na její nezměrnou lásku a na všechny ty krásné chvilky, které jsme po jejím boku směli prožít. Jistě i dnes stojí maminky u plotny, pečou voňavé vánoční cukroví, hrají a prozpěvují si s dětmi, krmí je, trpělivě naslouchají jejich steskům a utěšují je slovy, která umějí jen ony, slovy, která hojí a jejichž zvuk dělá z obydlí domov. Poděkujme alespoň malým zamyšlením matkám i o těchto Vánocích.
|
Registrace nového uživatele 
