Člověk svoji existenci nepočíná. Existuje po věky věků, po miliardy (i toto číslo je neskutečně malinkaté vzhledem ke skutečnosti) vtělení - inkarnací. Ve skutečnosti to nejsou miliardy či kvadrilióny, ale nekonečné množství vtělení. A tak je tomu i vzhledem k budoucnosti. Není to nijak limitováno délkou existence planety Země, Sluneční soustavy, Mléčné dráhy, nebo té části vesmíru, kterou na základě současného poznání nazýváme vesmírem samotným. Člověk žil odvěky-věkův a bude žít na věky-věkův. Nelze ho ZABÍT, definitivně zničit, lze pouze ukončit jeho jednu jedinou konkrétní INKARNACI. Tato inkarnace je samozřejmě zcela originální, jedinečná a neopakovatelná. Je, svým způsobem, posvátná. Je hodna úcty a nejvyšší lásky.Nelze s ní plýtvat.
Ve skutečnosti tedy žádná vražda neexistuje. Identita potratem zabitého dítěte nesouvisí s jeho hmotným konkrétním projevem - tělem,
ale s jeho duší, která využije nekonečné množství příležitostí k žití v nekonečném množství variant hmotných těl, které si ani neumíme představit. A využije to k nekonečnému množství prožitků. Nevynechá jeden jediný. Bude světcem, bude lidojedem, bude hromadným vrahem, katolíkem, protestantem, válečnou obětí, válečným zločincem, ateistou, budhistou, rebelem, diktátorem, klukem, holkou, heterosexuálem, homosexuálem, zvířetem i Budhou, klaunem. Bude umírat hlady, bude umírat civilizačními chorobami z přežírání se.
Další pikantní pointou je, že ve skutečnosti (kterou naše mysl velmi těžko chápe a jen velmi těžko si umí představit) je iluzí oddělenost jednotlivých "duší" a lineárnost času. Vše prochází koncem i počátkem, ústředním bodem. Takže v realitě matka zabíjející skrze potrat své dítě, ono zabité dítě (třebas ve fázi shluku buněk), desdichado nad tím se rozčilující, kdokoli daný stav obhajující, a vlastně i naprosto kdokoliv jiný, jsou ve skutečnosti jedna a táž duše. Matka tak zabíjí sama sebe. "Dítě" je zabíjeno samo sebou. A každý, kdo z nás tuto situaci pozoruje a nějak interpretuje ve skutečnosti pozoruje vlastní prožitek.
To, že jsme definováni svým vlastním tělem a sekundárními funkcemi
z něj vycházejícími, je představa těch, kteří se stotožnili s hereckým
kostýmem a zapoměli, že jsou hercem, nikoli onou konkrétní divadelní rolí.
|