bodKapitola XXXII
Smrt
Člověk často, když spustí svou řeč, nemůže přestat, dokud ho nezaraziš. Tys rovněž uhněten z tohoto těsta. Řekli jsme a říkáme znovu (a tím skončíme): země a to, co v sobě chová, je zbudována na nestálosti. V této době je vrtkavá, vždyť všechny věci se převrátily: zadek vpředu, předek vzadu, spodek navrchu, vrch vespod, špatné jako správné, správné jako špatné zmátlo většinu lidí. Celý lidský rod jsem zašlapala do stálosti plamenů ohňových: polapit paprsek je na zemi stejně možné jako nalézt dobrého, věrného, nápomocného druha. Každý člověk má sklon spíš ke zlu než k dobru. Učiní-li někdo něco dobrého, učiní to ze strachu před námi. Všichni lidé se vším svým konáním jsou plni marnosti. Jejich tělo, žena, děti, čest, statky a veškerá jejich síla se rozplyne, v mžiku zmizi, větrem se rozptýlí: nezbude ani záblesk, ani stín. Pozoruj, zkoumej, dívej se a hleď, co ted mají na zemi lidské dítky: jak se plahoči po horách dolinách, cestou necestou, lesem a polem, po horských lukách a divokým krajem, po mořském dně, v hlubinách země za vezdejšími statky, v dešti, větru, bouři, nečase, sněhu a všelijaké slotě, jak kopou do země šachty, štoly a hluboké chodby, jak přetínají zemské žily, hledají lesklou rudu, již mají pro vzácnost nade vše rádi, jak v lesích kácejí stromy, tkají látky, lepí si jako vlaštovky domy, vysazují a šlechtí sady, orají půdu, pěstují révu, stavějí mlýny, hromadí desátky, pečují o ryby, pastvu, zvěř, chovají veliká stáda hovad, mají mnoho sluhů a služek, pyšně jezdí na koních, mají plné domy a truhlice zlata, stříbra, drahého kamení, vzácných rouch a mnoho jiného jmění, holduji rozkoším a slastem, po nichž ve dne v noci dychtí a prahnou — co je to všechno? Všechno je marnost, úhona duše, pomíjivost, jako ten včerejší den, jenž minul. Dosahuji toho válkou a loupeží: vždyť čím více mají, tím více loupí. Co po nich zůstává, působí nové sváry a půtky. Ó, smrtelné lidstvo neustále souží strach, tíseň, žal, starosti, děs, hrůza, dny bolesti, dny nemoci, smutek, svízel, sklíčenost, hoře, rmut a jiná protivenství; a čím víc má člověk pozemských statků, tím víc ho stíhá protivenstvi. Ještě tu je ta největší věc, že nikdo nikdy neví, kdy, kde a jak ho znenadání tneme a poženeme ho, aby šel cestou smrtelníků. Toto břemeno musí nést pán i kmán, muž i žena, boháč i chuďas, dobrý i zlý, mladý i starý. Ó, vyhlídko žalná, jak málo ti hlupáci o tebe dbají! Když je pak pozdě, chtějí být všichni řádní. To všechno je marnost nad marnost a obtížení duše. Proto už nehořekuj! Vstup, do kterého stavu chceš, najdeš tam neduhy a marnost. Ale odstup od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a uchovej ho; čisté a průzračné svědomí měj v lásce nad všechny vezdejší věci! A že jsme ti radili dobře, půjdeme s tebou před Boha, jenž je věčný, velký a mocný! |