SFARATTHONSSáhla jsem po nejnovějším albu Odi et Amo (2023). I zde je obal zpracován v podobné výtvarné stylizaci, která je osobitá a přitom přístupná. Něco podobného lze říci také o hudbě této italské pětice, jejíž kořeny sahají na přelom 70. a 80. let (to se mi to machruje, když mám o kousek níž v diskusi odkaz na Progarchives :)). Obměněná sestava je znovu aktivní od roku 2011, v roce 2016 dali finální podobu rockové opeře La Bestia Umana, na níž pracovali již na začátku své dráhy. Celkem tedy mají k dnešnímu dni na kontě tři desky.
A jací SFARATTHONS jsou? Dospělí a svébytní. Před nimi jsem si pouštěla novinku BIG BIG TRAIN a ačkoli celkem potěšila, vzájemný kontrast je nepřehlédnutelný. Odi et Amo mě jako posluchače nenechává na pochybách, že tady se setkávám s uměním, ne jen hezkými písničkami. Umí pracovat s velkou plochou (trvá několik desítek minut, než se poprvé ozve zpěv), jejich hudba evokuje rozlehlý prostor s vlastní historií a charakterem. Člověk cítí, že je za tím víc, než se mu ukazuje, jevový tvar díla je výsledkem komplexnějšího estetického uvažování. Kladou důraz na sdělení - což vyvozuji právě z faktu, že textem šetří. Zpěv zní civilně, až zemitě, pracuje především s výrazem.
Celek je příjemně nevyleštěný, přesto je v něm patrná velká zručnost. SFARATTHONS znají velice dobře své nástroje i kompoziční a jiné zákonitosti, jen už se nad ně povznesli. Absorbovali je a transformovali ve prospěch osobitého vyjádření, které působí velmi přirozeně a přesto, jak už jsem řekla, nenechává na pochybách. Prostě TO tam je... Poslouchám na YouTube Music, budou tím pádem na YouTube, kdo nemá žádnou streamovací platformu. Na Bandcampu kupodivu nefigurují. |
Registrace nového uživatele 
