Peter Hammill - Fool's Mate (1971)
Rozhodl jsem se, že budu ještě v mezidobí psát i o sólovkách Hammilla ze 70. let. Na řadě z nich hrají v podstatě VDGG, ale myslím si, že mezi sólovou tvorbou a VDGG dělal Hammill skladatelsky i stylově docela rozdíl. Výjimkou je několik skladeb z doby mezi Pawn Hearts a Godbluff, které by nepochybně vyšly pod hlavičkou kapely, kdyby existovala, a jsou nahrány jejími členy přesně v jejím stylu. Tyhle věci se ale často se dost odlišují od zbytků alb. Hammillova sólová tvorba ze 70. let je buď písničkovější, nebo naopak experimentálnější než VDGG. A někdy obojí. Když Hammill skládá a aranžuje úplně sám a odhodí potřebu znít jako VDGG, tak z něj občas vylezou fantastické až nadčasové věci. Dokonce bych řekl, že Hammillovy sólovky se mohou líbit i někomu, kdo nemá rád VDGG.
Pro Fool's Mate tohle ale platí jen zčásti. Album je specifické tím, že to jsou písničky složené v letech 1967-1968, ale nahrané až v roce 1971, před Pawn Hearts. Na desce hrají v různých kombinacích objevují Banton, Evans, Jackson a Potter plus pár dalších. Taky je tam Fripp asi v půlce písniček, ale v každé tak zhruba 20 vteřin. Jednoznačně je to písničkové album a skladatelsky, aranžema i atmosférou je mnohem blíž Aerosol Grey Machine než pozdější produkci VDGG. Nese jasné stopy 60. let, ale přitom je vyzrálejší aranžérsky, zvukem (alespoň pokud jde o mé zdroje) a taky tím, jak je zahrané. Každopádně fanoušky stylu, který byl na Aerosolu, by tohle album mělo oslovit.
Album je docela pestré a plné fakt pěkných melodií. Vrcholem je podle mě fantastická Re-Awakening s hitovým refrénem. A ty varhany a saxofon na začátku jsou prostě boží. Málokdy slýchaný aranžérský nápad. Druhou hitovkou je úvodní chytlavý popěvěk Imperial Zeppelin, který skutečně jako by vypadl z roku 1967. V Candle se mi nejvíc líbí ten trochu barrettovský rytmmus zpěvu ve slokách. Kinksovsko-barrettovská je i Sunshine, pomyslný třetí singl z alba, hehe. Pak je tu povedená klavírní balada Vision nebo třeba Child a Birds - dvě věci, které mají i díky Frippovi vyloženě crimsonovskou atmosférou (tak ve stylu Islands). Prostředek Viking přelévající se ve stereu má atmosféru malinko podobnou prostředku Can-Utility, na což jsem asi přišel díky těm nordickým motivům, hehe.
V kontextu mých hodnocení VDGG bych dal Fool's Mate klidně tak 4,5/5. Je to nenápadné, ale podle mě výborné album a mám ho moc rád. Možná je škoda, že Hammill už později takhle chytlavé věci tolik nedělal. Bylo by docela zajímavé vědět, kudy by se Hammillovy kroky ubíraly, kdyby tenhle materiál nahrál a vydal v roce 1968. Hudba tohoto druhu mě baví a v současnosti mi chybí. Přitom nemám pocit, že by styl převážné většiny skladeb byl z dnešního pohledu nějaké velké retro. Hammill je prostě prvotřídní skladatel a ukazuje to už tenhle materiál. V kontextu tehdejších alb VDGG je to uvolňující a hravá deska. |
Registrace nového uživatele 
