Three Friends – 1972
Jedno z mnoha pozitiv Gentle Giant je fakt, že jejich alba jsou krátká mají ideální délku, a to, prosím pěkně, píšu bez jakéhokoliv hehe. Takže jsem si Three Friends poslechl dnes jednou na sluchátka, pak dvakrát přes bedýnky (mám nové, Creative, a hrajou pěkně) a na závěr ještě jednou na sluchátka. A jsem opět nadšen, a opět budu dávat plnou palbu, i když jsem ani s jiným hodnocením nepočítal.
Tohle album natáčeli chlapci ten samý rok (v prosinci), co vyšlo předchozí, Acquiring The Taste, jo, to byla krásná doba, kdy kapely nahrávaly a vydávaly alba každý rok. Po dvou deskách odešel z kapely bubeník Martin Smith, na téhle hraje Malcolm Mortimore, a od čtvtré pak na všech ostatních bubnoval John Weathers. I když tomu rozumím, hehe, tak se přiznám, že žádné velké rozdíly, jako třeba mezi Trespass a Nursery Cryme neslyším, a v podstatě je mi to úplně fuk, bicí jsou všude výborné. Taky to je první album, které si kapela sama produkovala (u prvních dvou to byl slavný Tony Visconti), a i když tomuhle naopak nerozumím, tak asi udělali dobře.
Svěřím se vám, hoši, se dvěma svými pocity, ano? Na jednu stranu je album jiné, než předchozí, na druhou ale přitom stejné. Aha? Jsem z toho tak trochu jelénkem. Zdá se mi, že jsou tady jednodušší aranže, řekl bych, možná i míň experimentů, ale v pozitivním slova smyslu, jako, že mi to vůbec nevadí. Hudba zní tak nějak průzračněji, přístupněji. A ještě přidám třetí pocit – všech šest skladeb je geniálních. A jsou to i tady samozřejmě originální, geniální, typičtí Gentle Giant.
Hned úvodní Prologue je první perla. Nedokážu říct proč, ale vždycky, když jí slyším, tak mám pocit, že je to instrumentálka, prostě se tak tváří, nemůžu si pomoci, je to zkrátka instrumentální skladba s vokální mezihrou uprostřed, hehe. Skutečně geniální kompozice, první, zhruba minuta a třičtvrtě a asi stejně tak dlouhá pasáž na konci do fade outu s ohromujícími, dechberoucími motivy, uprostřed ta již zmiňovaná vokální mezihra (ty vícehlasy jsou fantastické) a následující vsuvkou, která je na tři doby. Už tady mám chuť napsat, že je to nejlepší skladba na tomto skvostném albu.
Schoolday - začátek kytara s vibrafonem, pak zase skvělé vícehlasy, je to druhá perla, ty vokály jsou úžasné, a ta atmosféra !!! V čase 2:35 je skvělá (samozřejmě nejen) baskytara v té frázi na pět, pak se to zpomalí a jakoby rozplizne s klavírem a varhanami.Všechny ty zvuky tady, aranže, nápady – no Ty vole, sólo na vibrafon (po šesté minutě), hehe - nebo když se opakuje ta pasáž se skvělou basou, ovšem podruhé ne na pět, ale na šest dob, jak jsem zaregistroval až při čtvrtém poslechu. Zase se mi chce napsat, že je to nejlepší skladba, tady je opravdu všechno, hardrock, jazz, vážná hudba i sranda. A asi i texty budou zajímavé, což zatím nevím, ale jen tuším.Tohle opravdu není normální muzika, jako muzika pro každého, nebo do rádií, jestli mi jako rozumíte. Ale zároveň je to fakt málo vídaná (a slýchaná) bomba.
Working All Day má skvělý ten falešný a zpomalený začátek, potom, když spustí ty vokály, je to neuvěřitelný nářez, krásný, tvrdý, ty saxofony, perla číslo tři. Výborná je instrumentální mezihra na šest, Hammondy nejdřív jako podkreslení pod saxofony, pak sólo na ně, paráda !!! Potom zase ty vokály, v pozadí nějaký spinet nebo cembalo nebo co to je. Nádhera !!! Další nejlepší skladba, hehe.
Peel The Paint je na tři, jen zpěv a smyčce, pak se přidají ostatní nástroje, následuje druhá sloka, s těmi houslemi to zní trochu jako Kansas. A je to takové zlověstné, crimsonovské, ta figura, jak se přidají nástroje (2:22), pak celá kapela i se zpěvem, bomba, jasně, že je to perla číslo čtyři, a jasně, že možná nejlepší skladba na albu, hehe. Skvělé jsou ty dechy, skvělé je jazzrockové sólo na kytaru, a jestlipak jste si všimli zajímavosti? Hraje tady jen kytara a bicí, bez basy. A působí to na mě trochu jako improvizace ve studiu. Na závěr se zopakuje refrén (pokud to tedy je refrén). Zjišťuju, jak s každým dalším poslechem roste moje nadšení.
Ano, Mister Class And Quality? je perla číslo pět. Skvělé je, jak ve druhé sloce housle dabují ten vokál, a jak plynule skladba přejde v perlu šestou, závěrečnou, Three Friends, která vlastně začíná dost nezvykle skoro až hardrockovým sólem na kytaru. Opět fantastické vokály a takový pompézní, až bombastický závěr, kde, ač neznám texty, poprvé – a zároveň naposledy - cítím nebo spíš slyším, že by se mohlo jednat o koncepční album. Prostě mi ta hudba zní tak nějak jakoby koncepčně, hehe.
Nemůžu si pomoci, na téhle desce je všechno naprosto dokonalé, bez jediné chybičky – bicí, baskytara, kytary, klávesy, zpěv, vokály, všechny ty ostatní nástroje jako dechy a smyčce a vibrafony a cembala (jo, je tu těch nástrojů o poznání míň než na Acquiring The Taste, řekl bych, ale vůbec to nevadí), zvuk, produkce, ale hlavně, přátelé, hlavně ta hudba, nadpozemská, boží, neskutečná, náherná, sofistikovaná, úžasná, nepopsatelná, krásná, dojemná. Nemám slov, a jsem nadšen. Nadšen a rozpolcen, protože první tři alba nedokážu a nemůžu (a ani nechci) hodnotit jinak, než plnou palbou. Druhé se mi zdálo trochu lepší, než první, a to třetí, teď momentálně, ještě lepší, než druhé. A jestliže jsem doteď Gentle Giant miloval, tak nevím, co bude dál. Hehe.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
