The Black Crowes - The Southern Harmony and Musical Companion (1992)
Na druhé desce už je přítomen kytarista Marc Ford, který je podle mě vynikající, a stabilní klávesák Eddie Harsch, který hraje podobným stylem jako Leavell, ale navíc je slyšet, že je víc vtažen do zvuku kapely. Když jsem takhle poslouchal celá alba, tak mě překvapilo, o kolik mi tohle připadá uvolněnější, přirozenější a zajímavější než to první. Asi o tak o 122, hehe. Najednou není problém mít různě znějící kytary včetně výrazných sól, zajímavé bicí a žádné vatovité songy.
Už úvodní Sting Me s hezkým elektrickým pianem, výraznými kytarami a pohodovými bicími zní mnohem živěji než první deska. Krátké kytarové sólo je zajímavější než všechna z první desky dohromady. Remedy je naprostá bomba, neskutečně osobitý, odvázaný taneční song, vyloženě zábavný k poslechu i na hraní. Souhra všech nástrojů je skvělá. Tohle je skutečně něco nového, co mám s touhle kapelou spojené (nebo mi napište, kde to vzali, hehe). Thorn In My Pride je taky moc pěkná. Jasně, zase se tam kombinují odkazy na všechno možné (začátek a la Led Zeppelin, melodie zpěvu v jedné části jako Can't Lose What You Never Had od Allmanů), ale nepůsobí to tuctově. Vynikající song je Bad Luck Blue Eyes Goodbye. Tohle by v podání mnohých byla dlouhá pomalá nuda, ale od Black Crowes to má fakt sílu. Je tam skvělá výrazná basa (tipoval bych Gibson Thunderbird) a krásně nahrané rozmanité kytary, hodně mi to připomíná mého oblíbence Doyla Bramhalla II., který se jimi podle mě dost inspiroval. Třeba zrovna u Sometimes Salvation s těmi krásně pomalými kytarami a stopkami. To je pro mě další bomba tohoto alba.
Hotel Illness je taky překrásná věc, ze které je cítit pohoda a svoboda a hlavně to vůbec nezní rutinérsky. Zpívaná část Black Moon Creeping mě tolik nebaví, nesedí mi. Ale instrumentální část od konce třetí minuty je výborná a to zpomalení na konci s klavírem mám taky moc rád. No Speak No Slave zase patří mezi mé oblíbené. Skvěle se valí. Podobně i My Morning Song, kde je přenádherná ta gradující část po polovině. Zase velká bomba. Chris Robinson je tady vynikající. Zpěv na přelomu čtvrté a páté minuty mi vždycky připomene jedno místo z desky Magnification od Yes, hehe, jestlipak i někomu jinému, hehe? Závěrečný cover Time Will Tell mi připadá, že je na albu trochu navíc. Ale Dr. John si u téhle věci nesouhlasnou vlnovku určitě nenakreslil.
Na téhle desce mám pocit, že kapela teprve ukázala, co v ní je. Že to není jenom southern-rock revival, ale mají výraznou vlastní tvář a skladatelský talent. Není to hudební revoluce, ale perfektně udělaná rocková deska se čtyřmi velkými bombami a minimem míst, co mě tolik neberou. Navíc je navíc na poměry žánru podle mě mimořádně pestrá a vyšla v době, kdy tento typ hudby neměl zrovna na růžích ustláno. Pro mě možná úplný vrchol téhle kapely.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
