The Black Crowes - Amorica – 1994
Slyšel jsem tohle album snad tisíckrát, když jsem si před pětadvaceti lety koupil CD, do té doby s pro mě absolutně neznámou kapelou, poslouchal jsem ho pořád dokola, i několikrát denně. The Black Crowes nasadili laťku proklatě vysoko už svým debutem, druhá deska pak byla ještě lepší, naprostá, téměř dokonalá – a nádherná – muzika, lahůdka, bomba, takže pokud byste si mysleli, že kapela nic lepšího natočit už nemůže, tak tedy může, sakra, že může. Za poslední týden jsem jejich třetí album slyšel asi osmkrát, poslouchal jsem i jednotlivé skladby, některé třikrát, čtyřikrát, ale i šestkrát po sobě, taky jsem si – poprvé v životě – četl při poslechu texty, a opravdu moc se mi líbily. Amorica je nejspíš absolutní vrchol kapely (uvidíme, co budu tvrdit při dalších albech), není tady žádný vyložený hit, jako na předchozích nahrávkách, ale album je neuvěřitelně vyrovnané, je tu dvanáct skladeb, jedna lepší, než druhá, ani jedna tzv. vycpávka, absolutní dokonalost, geniální, krásná muzika.
Úvodní skladba Gone je, jak jinak, naprostá bomba. Začínají samotné perkuse, nějaká bonga, kravské zvonce, tabla, přidá se kytarový beglajt, druhá – vazbící - katara, pak bicí, se skvělým, mlaskavým zvukem šlapáku, který zní jako Bonhamova šestadvacítka – ale nevím, informaci jsem nenašel, hledal jsem hodně dlouho a spíš mě zklamalo, že někde jsem zahlédl, že Gorman hraje na dvacítku, takže jsem to nepoznal – anebo to tak parádně nazvučili, hehe. Hodně vymazlené jsou tady kytary, asi dvě hrají beglajty, třetí nějaké vyhrávky, a jsou opravdu fantastické. Refrén je poměrně nezvykle rytmicky členěn, na šest + deset dob, jak jsem si po pětadvaceti letech spočítal, a kapela v něm vždycky nádherně a mohutně zaburácí. Na závěr se refrénu opakují, a ty kytary tam jsou prostě neuvěřitelné, hodně si s nimi chlapci vyhráli. První super bomba hned na začátek.
A Conspiracy je dost tvrdá, zatěžkaná skladba, trochu ve stylu Led Zeppelin, a když jsme u téhle kapely, tak v čase 0:31 se ozve takové Plantovské, jak to sakra nazvat – poraďte, muzikanti – zvýšení vokálu? Hehe? Plant to třeba má ve skladbě Heaven Knows (1:24). Zase jsou tady úžasné, vymazlené, až vypečené kytary, krásné, rozcinkané refrény, kvákadlo na kytaru, po druhém refrénu nádherná mezihra na Hammondy, při které jsem vzpomínal na Odona, a ta gradace v závěru je doslova dechberoucí.
A jestliže první dvě skladby jsou obě superbomby, tak u třetí, High Head Blues, už se mi nedostává slov a chce se mi nad tou krásou plakat. Honzo, draku, vole, je tady super začátek, takový až santanovský. Co?
V Cursed Diamond začíná samotný zpěv s kytarou, přidá se piano (nádherný!!!), basa, pak bicí, v refrénu zase krásně rozcinkané. Kytara je asi hraná přes kvákadlo nebo je to steel kytara, anebo nevím, protože v sóle po druhém refrénu bych zase řekl, že je hraná prstýnkem, ale nepoznám to. Na konci zase vrstvené kytary s pianem, vlastně je to taková zvláštní skladba, na které mě mj. baví, že nepoznám, co je sloka a co refrén, hehe.
A následuje další pomalá věc, nádherná, akustická Nonfiction, a hoši, vole, nikdy bych nevěřil, že zrovná já – se svým přístupem k textům – napíšu následující slova. Ano, tahle skladba mě vzala nejvíc po stránce textové, fakt mi úplně vyrazilo dech, jak mě ten text dostal, a lituju toho, že neumím anglicky, nicméně i překladač mi až skoro vehnal. Slzy. Do ok.
A po dvou pomalých věcech, a celkem po pěti fantastických bombách přichází další level, ač to může znít – a asi zní – bláhově a neuvěřitelně, skladba She Gave Good Sunflower. Chce se mi napsat, že je to vrchol alba, nejlepší skladba, ale už sám tomu nevěřím, hehe. Začíná jen elektrické piano s tamburínou, přidají se dvě kytary, jedna nalevo, druhá napravo, činel s basou, bubny, nádhera!!! Pomalé, valivé, úžasné tempo, basa skvěle brumlá, v refrénu krásné Hammondy, pěkný je, jak se střídají s pianem, i zvukově je to lahůdka, naprosto strhující je potom pasáž od času 2:50 do řevu (3:35) … tuhle skladbu jsem poslouchal pořád a pořád dokola a fakt jsem si už přál, ať další věci nejsou tak dobré, ať se mnou tak necloumají, protože zkrátka už nevím, co bych psal. V téhle pasáži je použitý takový fígl, kterého jsem si všiml opravdu až teď, po čtvrt století - virbl nejen, že hraje na první a třetí dobu, ale má i jiný zvuk, takový ocelovo – dřevěný, a je to fakt nářez, do toho šlapák a basa, a zas na konci se jim to povedlo neuvěřitelně vygradovat. Strávil jsem s touhle skladbou několik hodin, a shlédl i mnoho koncertních videí – jsem zhruba uprostřed alba, takže mám co dělat – na jednu stranu jsem fakt skoro vyčerpanej, ale na druhou mě to děsně baví, a jsem překvapenej, jak je možné objevovat krásu hudby i po tisící posleších a pětadvaceti letech.
Tak naštěstí opravdu následuje trochu „normální“, „obyčejná“ písnička, P.25 London. Dvě sloky, dva refrény, sólo. Uf, to se mi ulevilo. Samozřejmě je to ale bomba, opět úžasné kytary, takové ukňourané, a zase hrané přes kvákadlo, začínám přicházet na chuť tomu, když je v kapele víc, než jeden kytarista, takhle jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlel.
Odhaduju, že už jsem poslechem skladeb z alba Amorica strávil tak minimálně osm hodin. A jsem si zcela jist, že nehraje žádnou významnou roli fakt, že se jedná o první, co jsem od The Black Crowes slyšel, určitě jsem se dokázal od toho oprostit, a albu nijak „nenadržovat“. Nakonec, důkazem je pro mě skutečnost, jak jsem překvapen, protože jsem to opravdu ©Karel Gott nečekal. Takže. Následující dvě skladby, spojené, jsou dalším vrcholem, další bombou, a dalšími nejlepšími věcmi na albu, hehe. Ballad In Urgency je asi nejvíc bluesová, pomalá, nádherná balada, zase dvě kytary, jedna (nalevo) hraje beglajt, druhá (napravo) vyhrávky, krásná basa, úžasné – a zase - rozcinkané bubny – a všechny nástroje mají lahůdkový, luxusní zvuk. V refrénech za to opět kapela dokáže neuvěřitelně vzít, po druhém jsou pod sólem pěkná kila na Hammondy, padrůňkovská basa, a v poslední minutě naprostá krása – klavír s basou, do toho nějaké ptačí štěbetání, pak činely, kytary … a přechod do Wiser Time. Ty vokální harmonie ve slokách, jak bráchové zpívají, to je prostě boží. Uprostřed je sólo, takový jakoby falešný, hraný zase buď prstýnkem nebo na steel kytaru, pak je sólo na elektrické piano, refrén opět velice silný, úžasná gradace, když ho na konci opakují, no, a zase (hlavně) pro mě velké překvapení, kdy se můj zážitek ještě zvětšil při čtení textů. A jak mám vraní karmu už několik dnů, tak jsem mj. shlédl nějaký holandský hudební pořad z roku 1996, a tahle skladba je tam zahraná přenádherně, strašně mě baví to piano, které je slyšet líp (nebo tam hraje trochu jinak), to je fakt krása:
Wiser Time
Downtown Money Waster mi hodně připomíná Hats Off To (Roy) Harper z trojky Led Zeppelin, taky je úplně stejně dlouhá, hehe. A Honzo, jaké místo z Magnification Tobě připomíná zpěv na přelomu čtvrté a páté minuty v My Morning Song? Upřímně dodávám, že tohle je pro mě nejslabší skladba na albu, kterou bych tady vůbec nemusel mít, je to jediná vada na kráse. Škoda, no.
První půlminuta a poslední minuta Descending je v podobném duchu, jako závěr Ballad In Urgency, jen s tím rozdílem, že tady je samotný klavír, jinak nádhera taky nesmírná. A smutná. Řekl bych, že tady je všechno a přesně to, co je pro The Black Crowes typické, a co na nich mám tak rád, pomalé tempo, které bubny s basou hrají naprosto famózně, pohodově, tak jakoby mimochodem, úžasný, procítěný zpěv, a pod ním piano a několik kytar, které hrají různé vyhrávky a pěkně se proplétají. Nádherná skladba.
Tied Up And Swallowed je bonusová, nicméně, já měl CD, kde byla. Až teď mě napadjí myšlenky, že Descending by se asi hodila na závěr lépe, ovšem i tahle skladba je pecka. Opět fantastické kytary, to sólo po druhém refrénu je skvělé, stejně tak potom ta pasáž s foukačkou, na jejímž závěru výjimečně ukáže Steve Gorman, že dokáže zahrát super break, pěkně po Bonhamovsku.
Tak jsem se konečně proposlouchal na konec, týden jsem nad touhle deskou strávil, a vůbec toho nelituju, naopak, jsem strašně rád, protože bych nečekal, že mě Amorica může takhle překvapit, a jsem zvědavý na další alba, která znám taky – jak jsem si myslel, hehe – nazpaměť, momentálně totiž vůbec nepochybuju o tom, že právě tady dosáhli The Black Crowes svého vrcholu. Sice jsem až po pětadvaceti letech zjistil, že oproti předchozím dvěma deskám, se tahle prodávala poměrně špatně, nicméně komerční úspěch pro mě nikdy nic neznamenal. Amorica je pro mě jedna z nejlepších nahrávek vůbec, a nejspíš bych jí úplně s klidem zařadil na úroveň takových alb, jako třeba Foxtrot, Close To The Edge, Aqualung, Led Zeppelin IV., The Dark Side Of The Moon, Abbey Road, Quadrophenia, Red apod. Jak psal Honza o předchozí desce, tak tady to podle mě platí ještě víc – kapela ukázala, co v ní je, že to není jenom southern-rock revival, ale že mají výraznou vlastní tvář a skladatelský talent. Hudebně se kapela hodně posunula, úplně zmizely vokály, a naopak je tady spoustu perkusí, dokonce i na koncertech v té době s nimi hrál Eric "Bobo" Correa, který točil ve studiu. A ta muzika je složitější, až místy progresivní. Taky strašně moc oceňuju kytary – to bylo opravdu pro mě asi největší překvapení. Evidentně si s nimi hodně vyhráli, a všechny skladby jsou opravdu takové vymazlené, zvukově excelentní, je veliká radost tu hudbu poslouchat, všechno je krásně čitelné, průzračné, vyvážené. Obrovský přínos pro kapelu byl nejen Marc Ford, ale taky Eddie Harsch, ale musel bych samozřejmě pochválit všechny muzikanty, jenže to bych pak s touhle recenzí nikdy neskončil, hehe. |
Registrace nového uživatele 
