Marillion - AnoraknophobiaPsát potřetí stejnou větu na začátku své recenze o nejoblíbenějším dílu mých Marillion už nechci a nebudu. Ne snad proto, že by to nebyla znovu pravda, ale proč se pořád opakovat. Opakovat se stejně budu a to v celkovém postoji k tomuto albu, které je v mých očích vnímáno stejnou silou a intenzitou, jako předchozí desky Radiation a Marillion.com. Takže je předem jasné, že půjde znovu o plnou palbu. Nechce se mi už opakovaně psát nějaké delší elaboráty na každou desku a skladbu této kapely a tak zmíním jen určité věci. Dnes se tedy věnuji nahrávce Anoraknophobia, kterou zdobí ten nejhnusnější a nejprimitivnější obal v celém Marillion-ovském portfoliu. Obálky mých oblíbených hudebníků mám veskrze všechny moc rád, ale tato je velkou výjimkou. Dnes už se nad covery zdaleka tolik nezamýšlím jako dřív. Estetický zážitek je důležitý, to uznávám, nikdy by však neměl přebýt ten hudební. Dnes je to spíše úlitba a malichernost, přistupovat takto k uměleckému dílu, ale přesto, je nedílnou součástí desky a když oku zalahodí, jsou to plusové body.
Z osmera nahraných skladeb mám rád všechny a ani o jedné si nedovolím říct, že je snad slabší než ostatní. Prvotní záměr, tedy vytáhnout na povrch trojici nejsilnějších skladeb, na které pár slovy v krátkosti upozorním, zcela náhle musím změnit. Tato strategie by totiž nebyla pravdivá na úkor ostatních věcí, které by byly nějakým způsobem zasunuty dospod. Takže nic takového. Strašně rád bych se rozplýval nad božstvy Quartz, nebo třeba Separated Out, jenže je tady přece Between You And Me, This Is The 21st Century a spousta dalších megalitických skvostů, které nechci a nemůžu obejít. Takže nic naplat, prostě a jasně, celá tato osmička je snová a exkluzivní. Miluju dlouhé časy těchto skladeb, čítající v průměru osm až devět minut, kde je jasně zaručeno, že v písních se toho bude dít opravdu hodně.
Marillion srší nápady, znovu zcela jedinečným moderním přístupem, feelingem a bohatou energií. S touto deskou jsou pro mne možná na vrcholu svých sil, kdy si dovolí složit, nahrát, zaranžovat a předložit naprosto všechno co chtějí. Jejich síla, jejich obrovská síla leží v nepřeberné variabilitě nápadů, které vrší jeden přes druhý, skládají je těsně za sebe a všechny dohromady pak drží v neskutečné sounáležitosti a svornosti. První deska od dob Afraid of Sunlight, kdy se albem znovu pne vše spojující červená nitka a koncepce jedné linie doznává zřetelných kontur. Toto jsou Marillion 21. století.
10/10 |