MarillionPřiložím svoji špetkou k vašemu maratónu s Marillion. K těm s Fishem. Fugazi je pro mě nejslabší album, Script je asi mé nejoblíbenějí z této éry. Navzdory tomu, že tam je kritizovaný Pointer, možná i díky němu to album má takovou jedinečnou (byť lehce klaustrofobní) náladu. Fugazi mě nechává tak nějak netečným, hlavní dvě emoce co mě napadají - podrážděné a útočné. Druhé s Fishem by bylo Clutching at Straws, které netrpí jistou vynucenou ambiciózností oslavovaného Misplaced Childhood, které je často uhlazené až vlezlé. Clutching mi přijde co se týče nápadů a melodií zajímavější, nenucenější.
F-Marillion mi přijde těží v 80.letech především z báze fanoušků hladových po progu 70.let. Tak jako když spoustu let nezavadíš o pěknou bábu, samý vyblitý punkerky a pak se objeví ta, která vzdáleně tím účesem, oděvem, pohyby, či úsměvem připomíná tu kočku ze sedmdesátek. I když krásou ani šarmem tolik neoplývá a je dřevěnější, bereš ji na milost.
H-Marillion jsou pro mne díky natolik odlišnému typu zpěvu a projevu v podstatě jiná kapela, vzdálená pokusu o imitaci PG-Genesis. Přesto ani tato inkarnace mi zas tak moc neříká. Nejlepší mi přijdou Marbles, které se mi hodně líbí. Možná je to i proto, že to byla první deska co jsem slyšel. To ostatní už mě z větší části nechytlo. Zkoušel jsem v průběhu většinu alb od Season's End po F.E.A.R. Chybí mi tam variantnost, nějaký drive, energie, nevím... Atmosféra, kterou jsem vnímal u Marbles se přelila v unylost. Další alba pro mne znamenaly z větší části opakování toho stejného.
Co je ovšem jiné kafe, zmiňoval jsem již kdysi, je sólovka Hogartha "Ice Cream Genius". Vynikající deska, lepší než cokoliv od Marillion. Chemie Hogartha s instrumentalisty zde je pro mne o dost zajímavější než s Marillion - zejména s Richardem Barbierim a kytaristou Davem Gregorym. S Barbierim Hogarth vydal ještě pár věcí, taková pecka to není, ale taky tam jsou momenty.
Co se týče sólo Fishe, začal jsem ho poslouchat více díky spolupráci s Wilsonem, od kterého jsem tehdy hledal vše možné. Jeho přispění je čitelné. Dobře se to poslouchá - věci jako Tumbledown a Johnny Punter, ale neohromuje. Je fakt, že některá alba jsem slyšel jen hodně z rychlíku, ale nevzaly, a už jsem se k tomu nevrátil. Album, které mě asi nejvíc přirostlo celkově je 13th Star, tam mi přijde, že Fish našel jistou rovnováhu, optimální polohu, asi k sobě i ty správné muzikanty (trochu podobně jako u sólo Hogartha) |
Registrace nového uživatele 
