Santana – Santana (1969)
Santana je zásadní kapela mého života, dlouhou dobu asi vůbec nejzásadnější. Některá z nejlepších alb vesmíru (hehe) jsou právě od Santany. Navíc díky různým vazbám, inspiracím (ke kterým se Carlos Santana s úctou hlásí) a personálním propojením jsem poznal stovky (skutečně) dalších skvělých desek různých žánrů. Je to něco úplně jiného než kapely, které tady obvykle hodnotíme, ale řekl jsem si, že by si Santana zasloužil důkladná hodnocení, těch by se asi nikdo jiný neúčastnil, ale proč si to psát jenom pro sebe, že jo. Podnětem byla i četba jeho autobiografie The Universal Tone, která je na poměry žánru muzikantských autobiografií plná informací o hudbě. Carlos vypráví svůj příběh, ale taky skládá pocty svým vzorům, spoluhráčům a lidem, bez kterých by nebyl tam, kde je. Proto mu odpouštím i občasné (ale v zásadě neškodné) ezo, do kterého hluboce upadl hlavně v 70. letech.
Santana (původně Santana Blues Band asi po vzoru Paul Butterfield Blues Band) byla ze začátku skutečná kapela. Po počátečním úspěchu a několika letech změn se z ní stala kapela Carlose Santany, kde se vystřídaly desítky prvotřídních muzikantů. Na některých studiových albech je to i velmi volné uskupení doplňované spoustou hostů. Santana nikdy nebyl uzavřený do jednoho stylu (byť latinskoamerické vlivy byly všudypřítomné) a ochotně se přidával k tomu, co právě frčelo jako pop. Většinou tak činil na velmi vysoké úrovni, s radostí ze hry se skvělými spoluhráči, s upřímností a místy i docela experimentálně. Santanu taky nelze brát jenom podle studiových nahrávek, které pro něj postupně ztrácely zásadní význam a v 90. letech vydával alba jen sporadicky. Naopak, většinu jeho kariéry byly důležitější vždy perfektní a strhující koncerty. Oficiálně jich vyšlo málo, ale neoficiálně je to totální jízda, které jsem kdysi propadl, protože v každé sestavě, na každém turné je to jiné, ale vždy skvělé. Přesto jsou studiové desky Santany pozoruhodným a silným základem, který se dá hodnotit.
Na začátku kariéry má Santana obrovskou zásluhu v tom, že zkombinoval latinskoamerickou hudbu s blues a rockem. Ne že by před ním nikdo nepoužil conga, ale bylo to typicky v nějaké jazzové či popové podobě, v autentické latinskoamerické či africké hudbě, pro laciný efekt exotičnosti, nebo jednorázově jako ozvláštnění. Ne ale jako pevnou součást rockové kapely. Conga a flétna byly ale častou kombinací pří různých posezeních hipíků v sanfranciských parcích, takže se to nabízelo. Sám Carlos vzpomíná, že conga v rockové kapele poprvé slyšel na koncertě Harveyho Mandela. Ten je má ve dvou věcech z desky Cristo Redentor z roku 1968. Hendrix je nahrál poprvé v Rainy Day Dream Away z Electric Ladyland a na koncertě je použil (ovšem výjimečně) i ve Woodstocku. Pokud jde o timbales, ty už se mimo latinskoamerický jazz nevyskytovaly snad vůbec. Tuhle svéráznost kapely umožnila na tehdejší poměry divoká kombinace členů pocházejících z úplně odlišných prostředí, kteří do kapely přinášeli různé vlivy a styly. Zkrátka ideální melting pot.
Stačí se podívat na průlomový moment, který výrazně přispěl k úspěchu kapely – vystoupení ve Woodstocku, kam si je jako jedno z tehdy málo známých jmen prosadil Bill Graham, promotér a manažer, který kapele věřil a dlouhodobě ji podporoval. Na kytaru imigrant z Mexika Carlos, který v té době ujížděl na blues a vlastně chtěl být spíš Američan (jak píše). Rozhodně nepůsobí jako nějaký sebevědomý šéf, ani jím v té době nebyl. Dále americky hřmotný klávesák a zpěvák Gregg Rolie, který má něco z Elvise, něco z Paula McCartneyho, ale taky naprosto brutální zvuk hammondů, pro mě nezaměnitelný s jakýmkoli jiným uživatelem tohoto nástroje. Charismatický a asi nejzábavněji oblečený je baskytarista David Brown, který zachází s baskytarou jako krotitel s kobrou a má podle mě úžasný, přímočarý, taneční, ale těžko zaškatulkovatelný styl, často poněkud za dobou. Není to Motown, ani rock’n’roll, ani jazz, ale něco hodně specifického. A je to chytlavé. A to jsme v době, kdy „rasově smíšené“ kapely byly v USA pořád celkem neobvyklé (Sly and the Family Stone byli asi první výrazní průkopníci, Hendrix se musel vrátit jako hvězda z Británie). Na conga hraje Portorikánec Michael Carabello, Carlosův dlouholetý kamarád s obřím afrem, hudební samouk a šoumen (Harry, hehe), který se v kapele z téhle klasické sestavy objevil jako první, ale pro nespolehlivost ho nahradil Marcus Malone. Carabello se vrátil v roce 1969, když Marcuse zavřeli. Právě on seznámil Carlose s deskami Willieho Boba a Chico Hamiltona (s Gaborem Szaboem). Na bonga (menší bubínky než conga), ale v jiných skladbách i na timbales (kotle, ale zvukově jiné než v klasické soupravě), a dokonce na křídlovku hraje José „Chepito“ Areas z Nikaraguy, v té době nejprofesionálnější hudebník z celé kapely, který byl kovaný v klasické latinskoamerické hudbě, ale zase neuměl moc anglicky. Pro kapelu ho objevil Carabello v parku. No a na bicí hraje tehdy dvacetiletý jazzem odkojený bubeník Michael Shrieve, který zase přivedl Carlose k Milesi Davisovi a Johnu Coltraneovi. Jsem velkým fanouškem v podstatě všeho, co Shrieve nahrál, se Santanou i s mnoha dalšími. Díky vyměňování koncertních nahrávek Santany na vypálených CD tak před dvaceti lety (než začalo dávat smysl to nezkomprimované sdílet přes internet) mi jeden můj kontakt ze západního pobřeží USA, který navštívil akci, kde Shrieve vystupoval, obstaral jeho podpis. Je to na poštovní obálce, v níž si nesl k podpisu něco svého (nic lepšího už neměl po ruce). Bylo to pro mě překvapení, krásný dar a obřadně ten autogram z druhého konce světa opatruji.
I když jsem neslyšel kompletní záznamy celého festivalu, asi se nikdo nebude přít o to, že Soul Sacrifice od Santany je jedním z vrcholů filmu Woodstock. Z hudby i videa je patrná neskutečná živočišná, rituální energie a kolektivní hypnóza, kterou si zfetované máničky v publiku jistě užily. Méně už Carlos, který, když viděl ty statisíce lidí, si něco vzal a pak se celý koncert bál, že nebude schopen hrát. Myslím, že lépe Soul Sacrifice nikdy nezahráli – ve studiu ani na jiných koncertech, co jsem slyšel. Je zjevné, že kapela (ačkoli v téhle sestavě nehrála zase tak dlouho) byla zvyklá na jamování a působí jako jeden organismus. A tak to bylo u Santany na koncertech vždycky. Tímhle videem mě Santana i v záplavě jiných skvělých vystoupení ve filmu dostal. Měl jsem film nahraný na videokazetě a dodnes je pro mě zážitek si to pustit. K dispozici je už i kompletní audio záznam vystoupení Santany ve Woodstocku. Hrají tam s výjimkou dvou skladeb kompletní první album a stojí to za to. Poprvé tam vyšlo i Evil Ways, kde ovšem Carlos přehrál svou v originále rozladěnou kytaru v doprovodech a v rámci toho museli částečně přetočit i conga, která byla na stejné stopě. Je to slyšet na začátku sóla, kde ještě doznívá akord z předchozího doprovodu.
Teď už ale konečně k desce. Jak to u prvních alb bývá, podstatnou část materiálu kapela hrála minimálně rok až dva předtím na koncertech. Skládala a aranžovala ho dohromady. Dokonce se už na přelomu let 1968 a 1969 dvakrát pokusila nějaké album nahrát. Jedna sada nahrávek vyšla asi pod tisícem matoucích názvů spolu s historicky nesouvisející jam session s Nealem Schonem z roku 1970. Druhá sada produkovaná Davidem Rubinsonem pak vyšla na 2CD rozšířené edici prvního alba. Obě se vyznačují dlouhou stopáží převážně instrumentálních skladeb a určitou neusazeností ve srovnání s albem. Zní to spíš jako dema a jamy (ne, že by v té době takové věci běžně nebyly vydávány na albech). Teprve poté ale vznikla „klasická“ sestava kapely z Woodstocku. K počátkům kapely se ještě někdy vrátím. Teď jenom zmíním, že v lednu až květnu 1969 postupně doplnili jádro Santana-Rolie-Brown tři noví perkusionisté Carabello, Shrieve a Areas. A hned v květnu nahráli desku, která vyšla 30. srpna, dva týdny po triumfu ve Woodstocku. Deska je to úžasná. Už ten obal Lee Conklina je i na tehdejší dobu prostě krásný a (i když to slovo nemám rád) dá se označit za „ikonický“. Je to adaptace jednoho z psychedelických plakátů propagujících jejich koncerty.
Album vznikalo pod dojmem nespokojenosti s předchozími nahrávacími frekvencemi. Bill Graham jim správně poradil, ať skladby zkrátí a nahrají víc zpívaných věcí, aby deska nebyla převážně instrumentální. No a hned jim doporučil i jejich první hit, Evil Ways. Výsledkem je koncentrované a hodně intenzivní zachycení jejich tehdejšího repertoáru. Je to opravdu rozdíl oproti těm předchozím nahrávkám. Mám tendenci ho připisovat Shrievovi a Areasovi, s nimiž to kapele prostě líp šlapalo. Moc se mi ale na těch raných nahrávkách líbí výrazná basa. Obětí zkracování bohužel byla jedna z velmi zajímavých skladeb prvního období – Fried Neckbones And Some Home Fries – v níž si Chepito Areas ve Woodstocku střihl pěkné sólo na trubku.
Waiting je podle mě fantastická instrumentálka, v rámci diskografie nedoceněná a na koncertech málo hraná. Je to perfektní úvod do fenoménu Santany. Tajuplná, hravá, taneční, hypnotická, gradující. David Brown drtí jednoduchou basu uprostřed vířících perkusí v rytmu guaguanco a běsnících Rolieho hammondů. Moc se mi líbí, co do toho hraje Shrieve – výrazné činely. Všechno do sebe skvěle zapadá. Kytara se velmi pozvolna osměluje. V klidnější části je charakteristické vyprávěcí („talking drum“) sólo na conga (podle mě ho hraje Areas, zní to jako on). No a pak nastoupí Carlosův strhující závěrečný motiv doprovázený bubenickou kanonádou. Tohle je takřka dokonalý úvod alba.
Evil Ways je výborná písnička jinak asi neznámého kytaristy Clarence „Sonny“ Henryho, který hrál v kapele Willieho Boba a napsal tenhle jeden výborný song, snad z autentického naštvání na svou ženu. Willie Bobo hrál latinskoamerické standardy nebo dobový pop v latin-jazzovém hávu a když na to přišlo, přihodil i trochu toho módního psychedelic-soundu. Řeklo by se easy listening, ale je to výborná hudba, která má koule. Původní nahrávka z roku 1967 je poměrně syrová a napjatá. Santanovci zachovali základ aranže (samozřejmě bez dechů), ale vlastně skladbu uvolnili a „dechově“ hrající jazzovou kytaru nahradili výraznějším a jednodušším rockovým doprovodem. Gregg Rolie zpívá roli nespokojeného partnera spíše unaveně než zlověstně. Jeho sólo je docela inspirováno saxofonem v originále, ale pěkně graduje. Vrcholem je zrychlení a nádherné kytarové sólo na konci. Moc se mi líbí taky motiv basy a souhra celé kapely. Měl jsem tu čest hrát tuhle věc naživo a vždycky jsem si to hodně užíval. Je to prostě skvělá písnička. Zajímavé je, že Santana ji po roce 1971 skoro vůbec nehrál (i když jeden bootleg, kde ji zpívá Alex Ligertwood a potom začnou hrát Marbles je nezapomentuelný) a vrátil se k ní až v posledních zhruba dvaceti letech.
Shades of Time je jeden z prvních pokusů Gregga a Carlose o napsání normální písničky. Vždycky jsem měl slabost pro tenhle pozapomenutý song (naživo téměř nehraný) s poetickým názvem, ale jednoduchým pozitivním textem. Tipoval bych, že text je dílem Carlose, protože se podobá jeho dalším výtvorům z pozdějších alb. Je to chytlavé, šlape to (zase ty dynamické Shrievovy bicí) a Carlosovo sólo v sobě má něco dobrodružného, tajemného, co mě láká. Je to opravdu rozdíl oproti dlouhým jamům na těch prvních studiových nahrávkách. Vyloženě si užívám rytmiku v závěru.
A plynule přecházíme do kolektivně vygenerované instrumentálky Savor, která je celá postavená na fantastických perkusích. Shrieve tady předvádí těžký jazz, moc se mi líbí jeho tlukot srdce na kopák. Brownova basa je jak z olova. Kytara a hammondy hrají jednoduše a vlastně taky spíš perkusivně. Je to náhlý příval energie, který se v závěru zklidňuje, když Chepito Areas hraje sólo na timbales. Opět jedna z koncertních stálic, která typicky ústí v sóla všech perkusionistů.
Další plynulý přechod přináší hypnotickou instrumentálku Jingo, která vyšla jako Jin-Go-Lo-Ba v roce 1959 na desce Drums of Passion, kterou zorganizoval nigerijský bubeník Babatunde Olatunji. Ten je uváděn i jako autor, zatímco ostatní skladby na tom albu jsou lidovky. Tahle deska byla údajně první nahrávkou, která na Západě zpopularizovala africkou hudbu. Rozhodně se dost prodávala a ještě o deset let později se hrála na jam sessionech v sanfranciských parcích. Zajímavé je, že santanovci zkomolili název na Jingo, což připomíná jingoismus, něco úplně jiného než původní název v jorubštině. No ale zpátky k hudbě. Verze od Santany přidává do původního skandování s bubny jakési temné dusno, za což může basa a hammondy. Výsledkem je „zpětná“ fúze blues s africkou hudbou. Carabello zahraje sólo na conga a výhružná kytara posouvá skladbu do vysloveně strašidelné roviny, ačkoli název znamená „Neboj se“. Nekoná se žádný zvrat, rituál prostě skončí. Ale už přes padesát let se opakuje na koncertech, i když podobně jako Evil Ways je stálicí set listů do roku 1971 a potom až od konce 80. let. Možná to souvisí s tím, že Santana tehdy Jingo znovu studiově nahrál.
Druhou stranu otevírá Persuasion, původně pomalejší, hypnotický bluesový song, zde zkrácený, zrychlený, úderný. Agresivní kytara a poněkud nasraný zpěv ženou tuhle věc kupředu. Pěkně vymysleli ty instrumentální vsuvky, v nichž nad nervním doprovodem Carlos vykrouží několik bluesových obloučků připomínajících původní verzi téhle skladby. Závěr je opět ryzí energie. V podobném stylu hrála kapela hlavně v roce 1971 se dvěma kytaristy. Ale to už nehráli Persuasion.
Po napruženém songu přichází zasněný úvod jazz-bluesového klavíru v Treat. Tady hraje Gregg Rolie lahůdkově, ačkoli je patrné, že se na piano učil hlavně rock’n’roll. Je to pro mě velmi emotivní lahůdka. Pomalu se rozjíždí rytmika, protože melancholický začátek ustupuje dalšímu výraznému, tentokrát přímočarému rytmickému motivu s charakteristickou „valchou“ guiro. Jasnou inspirací byl Eddie Harris a jeho Listen Here. Uprostřed se klavír prostřídá s kytarou a skladba pořád graduje až do náhlé stopky a návratu poklidné pasáže za doprovodu uznale bručící basy. Další opomíjená, málo hraná, ale nádherná a okouzlující instrumentálka (i Carlos ji z prvního alba řadí hodně vysoko). Navíc použitím klavíru album zpestřuje.
Třetí původní zpívaná věc je You Just Don’t Care, tvrdý blues-rock, který mi připomíná Lennonovo Yer Blues. Jenže to by zde nesměl zpívat sametový Rolie. Text je opět jedna velká výčitka adresovaná momentální babě. Tenhle typ klasického bluesového textu se jim zjevně psal snadno, protože to pokračuje i na dalším albu. Carlos pěkně alternuje mezi zoufale vzteklými kytarovými výkřiky a jemně bluesovým doprovodem. Basa a hammondy v zákrytu zahušťují zvuk (výborné je i jejich nenápadné bluesové sólo), výrazné jsou opět bicí, naopak Areas a Carabello tu snad ani nehrají a latinskoamerického tu není v podstatě nic. Hlavním autorem bude asi Gregg Rolie, který přesně tenhle typ věcí dělal. Jeho přínosem pro kapelu byl rock, ne snaha o latinskoamerickou hudbu. Tahle věc taky patří k těm málo hraným, dočkala se ale krátké renesance v období okolo roku 1980, kdy Santana lehce koketoval s hard-rockem.
Soul Sacrifice je nádherný závěrečný rituál. Autorem hlavního nápadu byl Marcus Malone, nešťastná postava rané sestavy kapely. Byl to taky šoumen jako Carabello, zároveň vyspělý hráč a žádný samorostlý samouk. Bohužel někdy na přelomu let 1968 a 1969 pobodal manžela své milenky, takže nevystoupil ve Woodstocku, nestal se slavným a velkou část života strávil ve vězení. Santana se s ním – napůl bezdomovcem – po letech shledal a asi se o něj snažil postarat, stejně jako se snažil pomoci jiným bývalým spoluhráčům. https://www.youtube.com/watch?v=npB70swTZCc Marcus asi před rokem zemřel. Troufám si říct, že bez něj by Santana a celá kapela zůstali u konvenčnějšího blues-rocku a možná by zapadli. Soul Sacrifice je jeho odkaz. Tuhle skladbu měli dobře zažitou a museli ji pro album hodně zkrátit, ale prospělo jí to. Není to takový roztahaný bluesový jam kolem hlavního tématu jako ještě v roce 1968, naopak se to přibližuje intenzitě Jinga. Prostředek s perkusemi i Shrievovo sólo s překřikujícími se činely ve stereu je tak akorát dlouhé pro studiové účely. I v této skladbě Shrieve bubnuje takovým zvláštním, nicméně do celku perfektně zapadajícím stylem, který šlape. Démonická basa Davida Browna a klasická sóla Carlose a Gregga ve druhé části, to je dechberoucí závěr desky. Přesto je verze z Woodstocku ještě výš. Vedle Jinga je to nejčastěji hraná věc z alba. Právě srovnání studiové a koncertní verze Soul Sacrifice ukazuje, že kapela byla zrozena koncertováním, a i když dokáže přenést energii do studia, v podstatě se zatím snaží právě jen o reprodukci svého koncertního zvuku.
Už první album Santany vyšlo kromě sterea i v kvadrofonním mixu. A ten je velmi zajímavý. Nástroje jsou v něm samozřejmě oddělenější. Mnohem výraznější, v mixu vytaženější je basa. Jsou tu lépe slyšet Brownovy často nenápadné, ale skvělé linky. Tohle pro mě byl jeden z nejzajímavějších momentů celého mixu. Jinak se tu a tam objeví nějaká stopa, která ve stereu není nebo je hodně potlačená. Asi se to tehdy tak dělalo – když je ve stereo mixu je jedno sólo, tak v kvadrofonním mohou být dvě současně. Týká se to ale jenom Waiting, kde se občas ozve druhá stopa kytary nebo varhan, a potom bicích v Soul Sacrifice. Tam je na začátku kopák, který ve stereo mixu není slyšet, jsou tu jiné breaky, k sólům perkusí je přidaný ještě činel, skoro jako by to byla zčásti jiná nahrávka. Nemůžu ale říct, že by to bylo lepší, působí to při znalosti stereo mixu spíš rušivě a vytažení basy se tentokrát moc nekoná.
Na nejrozšířenější CD reedici vyšly i tři nepoužité nahrávky z doby vzniku alba. Alternativní verze Savor a Soul Sacrifice ukazují, že kapela už nepracovala na aranžích a struktuře skladeb a prostě je jen několikrát nahrála a vybrala nejlepší verzi. Zvlášť Soul Sacrifice s delším sólem na bicí je moc pěkná alternativa. Nejzajímavější je ale asi instrumentálka nazvaná Santana Jam. Je to první vyloženě jazzová věc, pěkný meditativní groove s úžasně nenápadnou basou, výraznými bicími a střídáním sól kytary a piana. Řeklo by se jam, ale ta atmosféra mě pohlcuje. To ale nebyl materiál pro album. Na něm se za asistence Billa Grahama a Alberta Gianquinta, jazzového a bluesového klavíristy, kterého Carlos označil za stínového aranžéra prvních tří alb, podařilo vydestilovat všechny možné jamy a polonápady do úderné desky s téměř vyrovnaným podílem zpívaných a instrumentálních skladeb. Zhruba polovina alba jsou naprosté klasiky a i ta druhá je perfektní. Je v tom duch San Franciska té doby. Je to syrové, své, výborně zahrané. Je otázka, zda by kapela prorazila i bez vystoupení ve Woodstocku, ale její debut se dostal na čtvrté místo amerického žebříčku ještě předtím, než šel do kin dokument o festivalu. Zároveň byla kapela rychle populární i v Evropě, kam se vydala hned další rok. No a díky tomu pak vznikly desítky dalších úžasných alb Santany.
6/5 |
Registrace nového uživatele 
