Sem se tím čtením a psaním tady navnadil na Zappu a začal jsem si znovu číst Šuplík plný Zappy od Dorůžky, mám to rozšířené vydání z roku 1993 – víte, že tam je zmínka o Bohumilovi Jůzovi? ;-)
Bohumil+AJJAD: díky za tipy; na www.zappa.mypage.cz určitě podrobněji juknu.
Pejsek: „Ale jednoznačnej vrchol je pro mě to období 1967-69“ – jo, to dokážu pochopit a do jisté míry s tím i souhlasit, Zappa tehdy dělal určitě progresivnější/náročnější (a v jistém smyslu tak i hodnotnější/zásadnější) hudbu než pak třeba od poloviny sedmdesátých let… Koneckonců každýmu se líbí víc něco jinýho (a podle toho třeba staví i vrcholy) - lidi, co milujou Yellow Shark, by s tím, že vrchol byl 67-69, asi nesouhlasili.
Jinak jasně že Waka/Jawaka, Grand Wazoo jsou konvenčnější nahrávky než Strejda Maso, ale pro mě osobně to je spíš plus než mínus. Waka/Jawaka, Grand Wazoo – tyhle nahrávky prostě miluju, od roku 1996, kdy jsem si je sehnal, je poslouchám dodnes rád tak často, jako snad nic jinýho…
Mánička: jasně, Plastic People a Frank Zappa jsou trochu odlišná hudba, ale zase ne moc (alespoň v první souběžně běžící desetiletce), podle mě; jazzrockové instrumentálky na koncertě Do lesíčka na čekanou (prosinec 1973) mě Zappovy podobné instrumentálky z počátku seventies hodně připomínají. A počáteční Plastici (CD Muž bez uší) – tam je ta inspirace Zappou, hlavně deskou Absolutely Free, hodně, opravdu hodně znát. Tisíckrát víc než tak často zmiňovaná inspirace Velvety. A jinak – hudba Plastiků je samozřejmě především originální.
Jinak to chronologický poslouchání mě taky občas chytne, je to (pro mě) stále takovej dobrodružnej výlet, znovu sledovat vývoj danýho umělce, naposled jsem takhle sjel Van der Graaf Generator + sólový Peter Hammill, pak taky všechno (co mám), v čem byl Mejla Hlavsa (Plastici, DG 307, Fiction, Půlnoc…+ ještě přídavkem Brabcovu Domácí kapelu).
|