Pink Floyd 1965-1967
Pro kontext vývoje kapely jsou velmi zajímavé nahrávky z roku 1965 ještě s druhým kytaristou Klosem, které před pár lety vyšly (dvě z nich už byly dřív dostupné neoficiálně). Je na nich slyšet kapela hrající ve stylu raných Rolling Stones nebo Animals, akorát o dost horší, hehe. Probleskují i náznaky Barrettova rukopisu, ale je to bez psychedelického nánosu Pipera (koneckonců jsme v roce 1 před Revolverem). Šest písniček ukazuje různé vlivy a inspirace. Když to vezmu tak nějak z minulosti do budoucnosti: Nekomplikovaný rhythm’n’bluesový cover I’m A King Bee nahráli i Stones. Double O Bo je zase variace na Bo Diddleyho song Bo Diddley, který nahráli právě třeba Animals. Ty mi připomíná i Barrettovo chlubilské Remember Me. Watersova Walk With Me Sydney je hudebně trochu mimo a po padesáti letech díky jejímu vydání vynikla „genialita“ Watersova příspěvku na Piper, protože tohle je ještě o několik tříd blbější song. Společný mají chorobopisný text. Nevím, co se Watersovi tenkrát dělo. Nejzajímavější dvě věci na konec: Butterfly kombinuje rhythm’n’bluesové sloky s pěknými barrettovskými refrény a Lucy Leave už je vyloženě barrettovská (spíš než pinkfloydovská). Mám ji rád a líbí se mi, jak tady Syd zpívá. Tyhle nahrávky mají historickou hodnotu pro fanoušky jako jsem já, ale žádné skryté zázračné dílo to není. Možná je dobře, že začali profesionálně nahrávat až v roce 1967 a nemají nějaké rozpačité první album. Dost upozaděn je vedle kytar Wright, který jen tak sekunduje, zatímco na Piperovi doslova rozkvetl.
V letech 1966 a 1967 nahráli pro různé příležitosti několik verzí Interstellar Overdrive a pár dalších psychedelických improvizací. To asi nikoho zajímat nebude. Zásadní jsou ale tři singly z tohoto období. Arnold Layne je skutečně jiná káva než ty nahrávky z roku 1965. Kytarový úvod je dost podobný Interstellar Overdrive i Astronomy Domine. Krásná melodie, úchylný příběh, moje hodně oblíbená věc. Vyšlo to měsíc po Strawberry Fields Forever a zvuk kapely, která pak šla nahrávat Pipera, už je tady celkem vyrýsovaný včetně Wrightova orientálního sóla na varhany. Candy And A Currant Bun (neboli Let’s Roll Another One) je někde na pomezí starého a nového – rhythm’n’blues zahalené do houkající psychedelické mlhy. Tahle ne moc známá písnička je takový malý zvukový atentát na uhlazený pop. Líbí se mi, jak se přidá Wright v zenovém moudru „Ice cream tastes good if you eat it soon“. Skvělá je zrychlená kytara v poslední sloce a na konci kytara kvákající a vazbící. Určitě ne tak líbivé jako A-strana, ale výborné. Druhý singl je ještě o stupínek výš – See Emily Play je nádherná písnička, krásně zaranžovaná, stříkající energii, snění a radost. Opět je tu zrychlená groteskní vsuvka, tentokrát klávesová, kytarové skluzy přes celou oblohu, efektní basa (Watersovy oblíbené oktávy, hehe) a snový konec. Prostě bomba. Na druhé straně Scarecrow, takže nic nového.
Po nahrání Pipera už to šlo s Barrettem do kytek. Ve druhé polovině roku 1967 nahráli materiál skoro na další album, ale nakonec z toho vyšel jeden singl (Apples And Oranges/Paintbox), tři věci další rok na Saucerful Of Secrets (Remember A Day, Set The Controls, Jugband Blues) a dvě zůstaly dlouho nevydané, byť později pronikly na bootlegy (Scream Thy Last Scream, Vegetable Man). Apples And Oranges je hezká, hravá písnička s ještě o kus agresivnější a zvonivější kytarou než na Piperovi a různými dalšími cingrlátky, takže ji mám zafixovanou tak nějak vánočně, i když vím, že je to blbost. Není to lepší než See Emily Play, ale není to tak depresivní jako jeho další věci z téhle doby. Hezký odkaz na tehdy nového Sgt. Peppera: „Thought you might like to know“. B-stranu mám ale možná ještě radši. Paintbox je nádherná Wrightova věc s krásným vzdušným aranžmá založeným na akustické kytaře, klavíru, fakt pěkných bicích a primitivní, ale účinné base. Tuhle věc mám fakt hodně rád, i ten jeho mladý hlas, než se oddělal cigárama a koksem. Podle mě to v pohodě snese srovnání s Barrettem, kterému byl Wright, jak už jsem psal, asi nejblíže. A co dvě „legendární“ nevydané Barrettovy písně, které přišly moc divné i Pink Floyd? Vegetable Man je hodně zábavná písnička, která je podobně jako Bike taková překotná. Vždycky se mi líbila a jsem řád, že ani Nick Mason se nebojí a nestydí ji hrát (kdo to čekal?). Zato Scream Thy Last Scream je peklo. Instrumentálně by to bylo docela pěkné, ale ty podivné vokály, podivný morbidní text, to fakt nepůsobí dobře. Zrychlující prostřední část je docela zábavná. Celkově to ale nedosahuje úrovně prvních singlů a Pipera. Přesto si vzpomínám, jak jsem byl nadšen, když jsem tyhle dvě věci konečně sehnal. Zbylé tři skladby proberu až u Saucerful. Zatím poslední objev z tohoto období je piperovský instrumentální podklad In The Beechwoods. Mohla to být další pěkná písnička, takhle je to jenom fragment ztracený v čase.
Z tohoto období jsou k dispozici i nějaké polokvalitní záznamy z BBC a asi tři koncerty, z nichž jeden s docela dobrým zvukem (ale bez zpěvu) vyšel na tom jejich boxu. Teze (myslím i Masonova), že nechtěli hrát hity/písničky, místo toho raději půl hodiny omílali Interstellar Overdrive a lidi pak byli nasraný, protože nedostali Arnolda a Emily, se zase tak úplně nepotvrzuje, i když moc podrobný přehled o tom, co touhle dobou hráli, nemáme. Podle mě se ale většina písniček na Piperovi nedala s patřičným efektem jen tak zahrát ve čtyřech s varhanama místo všech různých nástrojů, které na albu obsluhuje Wright. Takže repertoár tvořily vždy i dlouhé instrumentální jamy (Interstellar, Pow R Toc H, Reaction in G – to je snad na každém dochovaném koncertě úplně jinak) a ze zpívaných věcí Astronomy Domine, Arnold, Emily, Matilda, Candy a občas něco z těch ostatních. Ve druhé polovině roku překvapivě Scream Thy Last Scream a hlavně už i Set The Controls, čímž startuje další etapa kapely. |
Registrace nového uživatele 
