Pink Floyd – A Saucerful Of Secrets (1968)
Sydovi Pink Floyd zazářili, ale rok po Arnoldovi už byli minulostí. Jo, tehdy to bylo všechno rychlé. Už koncem roku 1967 sháněli kytaristu, který bude schopen spolehlivě odehrát koncert. Takže za Syda snad občas zaskočil Dave O’List z The Nice a pak oslovili Jeffa Becka. To si moc neumím představit, jak by fungovalo. Instrumentálně jistě výborně, ale Beck byl podle mě na ně příliš výrazná osobnost s dost jiným stylem. Žádný barrettovský písničkář. To Gilmour byl neznámý kytarista (byť nějaké jeho předfloydovské nahrávky taky existují), navíc Barrettův kamarád (dokonce se snad od něj učil na kytaru) a taky zpěvák, takže ideální kandidát. Akorát teda ze začátku neskládal. Napřed se údajně zvažovalo, že Barrett bude sedět doma a skládat jako Brian Wilson a naživo to bude jistit Gilmour, ale tuhle myšlenku rychle opustili. Na skládání se vrhli Waters a Wright. S druhou deskou totiž taky nemohli moc dlouho čekat a do toho měli pořád ambice vydávat singly. Dost studiových nahrávek měli už z roku 1967, ale celkem logicky se rozhodli nedělat z toho Barrettovo „posmrtné“ album a spíše pokračovali k něčemu novému. Takže je tady nakonec jediná Barrettova věc, i když jeho kytara je i na dalších dvou, a Gilmour má docela významné pěvecké party. Výsledkem je takové „přechodové“ album. Tmavě laděný obal jako by evokoval temnější ladění alba. Je to první obal Hipgnosis pro Pink Floyd. Vždycky jsem si říkal, jestli to „y d pinkfloyd“ má být nějaký odkaz na Syda, nebo co to má znamenat, ale to se asi už nedozvím.
Let There Be More Light je výborná pecka na úvod. Waters šel do sebe a nabídl na tomhle albu hned tři věci. Je sice poznat, že ta psychedelie z něj nejde tak přirozeně jako z Barretta, patrná je i snaha navázat na Astronomy Domine včetně tématiky UFO, hehe, ale je to pěkný song, který hezky střídá napětí a uvolnění. Dlouhý orientální úvod je dost povědomě Piperovský. Sloky jsou poklidné, ale strašidelné. Nejradši mám divoké refrény zpívané Gilmourem, hlavně ty nástupy Hammondů, to je prostě nádhera. Jak Hammond, tak Farfisa jsou tady fakt chytře využity podle toho, který nástroj se na co víc hodí. No a Gilmourovo „vstupní“ kytarové sólo v dlouhém a intenzivním dojezdu? Paráda. Dobře zapojen je i Masonův činel srážky (?). Možná trochu přehlížená, ale podle mě vynikající věc. Hráli ji tak nějak do konce roku 1968, ale Astronomy Domine ze set listu nakonec nevystrnadila.
Po Watersovi přichází Wrightova Remember A Day. Tuhle písničku začali nahrávat ještě před dokončením Pipera a všude se o ní píše, že bicí nahrál místo Masona producent Norman Smith. Řekl to snad i Mason. Přitom ale tyhle bicí znějí dost masonovsky, takže jsem dlouho věřil alternativní teorii, že ve skutečnosti hraje Smith v See-Saw, kde jsou bicí naopak celkem atypické. Kdo ví. Je to taková malá záhada. Každopádně bicí jsou jedním z výrazných prvků téhle nádherné melancholické klavírní skladby. Wrightův klavír je kouzelný, až si člověk říká, že by tam nemusela být ani ta Sydova ne úplně virtuózní slide kytara. A zase to mlaskání a syčení, hehe. Jinak je to ale jedna z mých hodně oblíbených věcí, protože, jak už jste asi pochopili, mám hodně rád Wrighta. Gilmour ji zahrál naživo pár dní po Wrightově smrti a myslím, že líp si vybrat nemohl. Jinak ji bohužel asi nehráli.
Set The Controls For The Heart Of The Sun je pro mě definice hypnotické písně a Watersovo první skutečně mistrovské dílo, byť podle principu „primitivní, ale účinné“. Zase nějaké vypůjčené verše zakomponované do záhadného, takže psychedelického textu („Witness the man who raves at the wall“). Super rituální bicí doprovod, pěkný vibrafon, dokonce jakési náznaky mručení, hehe. Jednoho dne jsem si všiml takového divného střihu uprostřed – na některých edicích je výraznější než na jiných. Trochu mi to ten zážitek kazí, hlavně ve srovnání s koncertními verzemi, které tím netrpí. Ale jenom trochu. Díky tomu nosnému motivu se téhle skladbě skvěle dařilo na koncertech, kde jim vydržela až do roku 1973. Nedivím se ani, že se k ní pak vrátil Waters na svých sólových turné v obou tisíciletích. Jeho nová koncertní verze se saxofonem a kytarovým sólem se mi taky líbila. No a samozřejmě je to i jedno z vrcholných čísel Nick Mason’s Saucerful of Secrets. A dokonce si to s nima zazpíval a zagongoval i Waters: https://www.youtube.com/watch?v=SE9V0l_j_I4 (první čtyři minuty intro)
Třetí Watersův příspěvek Corporal Clegg je podle mě nejslabší, byť asi skladatelsky nejambicióznější. Částečně se vyvinul ze staršího Watersova songu, který se jmenoval nejspíš One in a Million a je zachycen na jednom z koncertů z roku 1967. Zvukově je to podobně drásavé jako Apples and Oranges, Gilmour se může přetrhnout, aby jeho kytara řinčela stejně jako Barrettova, Část s kazoo je zase trochu jako Yellow Submarine. Do toho i lehce beatlesácké vícehlasy. Nejradši mám asi ty části, kde se zpívá „Missus Clegg…“. Textově je to takový první milý posel jara, první vlaštovka Watersovy protiválečné nasranosti, kterou důvěrně známe z pozdějších desek. Není to špatná písnička, ale je to taková divná směs tvrdosti, lehkosti, demence a nasranosti.
Titulní skladba je suverénně největší šok na albu a zároveň i jeden z vrcholů. Je to úplně nový typ zhuleniny, „vyprojektovaná“ struktura vzdálená pudové Interstellar Overdrive. Přitom je to blbost ve stylu „bordel, bicí + bordel, hezký akordy furt dokola“. Jo a protože to je bordel, tak to bude logicky o bitvě a v závěru bude jakoby stoupat kouř z rozkládajících se těl a končí to pohledem do slunce. Nebo tak něco. Protože název skladby je zase UFO, že? Takže nic světoborného (až na nádherné Celestial Voices), ale z nějakého důvodu to na mě funguje. Zase jsme u té atmosféry. Být na koncertě, neznat to a slyšet to poprvé, by asi bylo dost hehe i za střízliva. Celá tahle skladba na mě působí, jako by se Pink Floyd propadli z párty Austina Powerse do soundtracku k nějakému vysoce uměleckému filmu z konce 60. let. Řadu těch zvuků pak recyklovali skoro dva roky. Studiová verze pro mě vždycky byla tak trochu ve stínu koncertních verzí (ty jsem taky znal dřív), ale teď když jsem album poslouchal pro účely hodnocení, tak jsem si ji zase dost užil. Na studiové verzi mám rád hlavně první tři části. Hororový nájezd je super, i přelom do Masonova pandemonia se svištícími šílenými zvuky a bitím klavíru. Pak už to vezme pevně do ruky Wright s pohřebními varhanami. Hrozně se mi líbí to smutné zakňourání mellotronu (asi?) v polovině deváté minuty. Celestial Voices jsou super, to se Wrightovi fakt povedlo. Dokonce jsem se ty akordy kdysi učil na klávesy, ale to už jsem dávno zapomněl. Koncertní verze z následujících let (hráli to asi do roku 1972) jsou ale ještě mnohem silnější, ale tak to jsou prostě Pink Floyd. Vůbec nejzábavnější je pak video z Pompejí. Jediná chyba je, že se (až na Masona – https://www.youtube.com/watch?v=_JNwZQ6NZyA ) později báli to hrát.
See-Saw je hodně psychedelická, hodně rozhašená píseň, zvukově/aranžema dost beatlesácká. Stylově ale samozřejmě ne. Člověk má pocit, že když zakašle, tak se to celé rozpadne. Opět musím vyzdvihnout krásné piano, byť dost překryté mellotronem a dalšími zvuky. A jak zpívá „…while he goes down… down“, to se mi fakt líbí. Prostřední část je trochu slabší. Těžko si to představit naživo. Remember A Day mám radši, ale pro See-Saw a obecně Wrightovy věci mám slabost, takže i tuhle si užívám. Neznám nic úplně podobného. Je to pro mě taková hudba z jiného světa.
Sydův epilog Jugband Blues je asi dobrý konec alba. Z těch tří svých písniček, které s kapelou nahrál po Piperovi, je tahle asi nejzajímavější a nejlepší. Taky má dost šílený text a ujetou strukturu. Kazoo a dechy podruhé… nic proti tomu, ale připadalo mi to vždycky trochu lacině beatlesácké. Jak udělat s orchestrem něco jako A Day In The Life, ale jinak. Pak přichází skvělý akustický dovětek, po kterém už asi nic dalšího následovat nemůže.
Zatímco Piper byl v žebříčku alb v UK šestý, Saucerful bylo deváté. Přes všechny nedokonalosti a zhuleninovitost ta kapela prostě rozvířila vody – doma a taky v severní a západní Evropě. Saucerful je oproti podle mě poměrně jednolitému Piperovi dost rozmanité album, které mi úplně nedrží pohromadě, což asi bude souviset i s dlouhým časovým rozpětím, ve kterém vznikalo. Některé předěly mi připadají až rušivé – po hypnotické Set The Controls studená sprcha Corporal Clegg, po monstrózní titulní skladbě znuděně zasněná See-Saw. Gilmour podle mě ukazuje, že jako kytarista Syda v pohodě nahradí. Watersovy a Wrightovy songy jsou příslibem, byť nejsou všechny tak vyrovnaně skvělé jako Barrettovy věci a snaží se to trochu dohnat sofistikovanějšími aranžemi. Už to není tak úplně „live sound + nějaké další klávesy“. U Pipera se mé bodové hodnocení částečně opírá i o novátorství a odvahu té hudby. V případě Saucerful bych musel podobně vyzdvihnout progresi kapely v dost těžké situaci ztráty ústředního člena. Ne že by se duch Syda a Pipera na albu vůbec nepodepsal (i když nejsilnější je na jejich singlu z té doby), ale to, co nakonec převažuje, je pohled dopředu. Kdo by si uměl představit titulní skladbu Saucerful na Piperovi? Celkově mi Saucerful připadá schizofrenní, temné a smutné. Namísto radostného okouzlujícího kaleidoskopu Pipera je to šílené zrcadlové bludiště. Ale taky svým způsobem krásné a hlavně tajuplné, což se mi na tomhle albu vždycky líbilo.
4,5/5 |
Registrace nového uživatele 
