Marillion - Seasons End – 1989
Aby bylo jasno, (c)Marek řeknu to hned na začátku: Album Seasons End je vynikající, takřka za plnou palbu, a je na něm několik zcela jasných a neoddiskutovatelných bomb, ať si blábolí kdo chce, co chce.
Přemýšlel jsem, k čemu připodobnit svoje pocity z poslechů desky v době vydání. Genesis nejsou úplně vhodný příklad, protože když odešel Peter Gabriel, bylo mi dvanáct let, a o tři, čtyři, pět let později, když jsem jejich muziku poznával, jsem prostě věděl, že na některých albech už zpívá Phil Collins – navíc jsem jako první poznal fantastické živé dvojalbum Seconds Out. Ale s Yes, a jejich albem Drama, se srovnání nabízí. Když totiž vyšlo, strašně se mi líbilo, a i všem spolužákům, co si pamatuju – mimochodem, dodnes je to pro mě jedna z vrcholných nahrávek kapely. A tenkrát jsme (kupodivu?) vůbec neřešili změnu na pozici zpěváka, i když ta byla v případě Yes naprosto zásadní. Možná to bylo tím, že jsme byli tak mladí, anebo taky proto, že hudba na desce byla fantastická (zcela jistě je to jejich nejtvrdší nahrávka), těžko soudit po čtyřiceti letech. Fakt je ten, že když jsem pak zhruba po deseti letech poslouchal Seasons End, taky jsem zpěv neřešil, a to album se mi opravdu moc líbilo. Jsem tedy samozřejmě zvědav, co mu řeknu dnes.
V The King Of Sunset Town jsou pěkné zvuky syntezátoru i kytary, nějaké zvonečky a další perkuse, přidá se basa, činel jízdy, aby pak zaburácela celá kapela, nádherný, bombový začátek, doslova typičtí Marillion. Krásná basa ve zpěvu, stejně tak klávesy a silný, doslova strhující refrén, který je taky skvělě zabasovaný – možná nějaké pedály? Následuje mezihra, sólo na kytaru – China činely, hehe – zklidnění před posledním zpěvem a refrénem, a pak fade out, parádní otvírák alba, a naprosto jasná bomba. Jo a ptáte se na nového zpěváka? Ne, fakt mi nevadí, a i s odstupem třiceti let to vidím podobně - nové Marillion jsme tenkrát nezvrhl, a dobře jsem udělal, ta muzika je totiž pořád úžasná. Zatím …
Easter je bomba číslo dvě s krásným pidlikacím začátkem. Basa, která se přidá spolu s činelem a pianem, má k posrání nádherný zvuk. Refrén zní trošku jako z prvních alb Steva Hacketta. Pěkná je mezihra, kde do motivu, který hraje syntezátor tak nějak plynule a přirozeně vpluje kytarové sólo, a úžasně to celé graduje. Pak je skvělá pasáž, kdy se přidá Hogart a vrství se vokály, navíc v lichém (pětidobém) rytmu – fakt nádherná písnička, která rovněž končí fade outem.
The Uninvited Guest má zajímavý začátek se zajímavými bicími. Úchvatný (čti pro mě) je refrén, velice silná a krásná melodie. Ve druhém zpěvu pěkné varhany v pozadí. V čase 2:20 pak nádherná, gradující mezihra, pak znovu refrén, až s takovými, řekl bych, hitovými ambicemi. Ještě krátké sólo na kytaru, a na konci zase nějaké zvuky, jako ve White Russian, které kromě mě identifikoval jen Ivan, hehe. Jasná bomba, opravdu super (a krátká) písnička.
A přichází první menší problém, titulní Seasons End. Moc nemusím pidlikací skladby od Genesis z A Trick of the Tail, které mi tohle připomíná. Trochu víc mě to baví v kytarovém sóle, a taky se mi docela líbí ten zajímavý a dlouhý konec (s pěknou baskytarou), který trvá tři minuty, ten to jakžtakž vylepšil. Ale ani díky tomu se bomba ze skladby nestala.
Druhá strana začíná ve tříčtvrtečním taktu, skladbou Holloway Girl, která nás vrací do (téměř) bombových vod. Moc pěkná písnička, opět se silným refrénem a krásnou melodií. Skorobomba. A ten úplný konec s basou je super.
U Berlin se nemohu rozhodnout, jestli jí popsat podobným způsobem, jako Seasons End, nebo vám – i sám sobě – sdělit, že je to nejzajímavější skladba na albu, taky nejtemnější, a ty poslední tři minuty (s trochu Gilmourovskou kytarou) jsou super. Ale asi se spíš přikloním k tomu, že je bomba. A zajímavé je tady použití saxofonu.
After Me je opět na tři doby, a bohužel je to taková asi nejmíň zajímavá skladba, která kdyby na albu nebyla, nic by se nestalo.
To nejkratší, jen tříminutová Hooks In You u mě aspiruje klidně na největší bombu na desce. Úderná, tvrdá, svěží, šlapavá, až snad hardrocková písnička, vlastně nic moc, chtělo by se říct, ale mě strašně baví.
V závěrečné skladbě, The Space je pěkná ta třídobá mezihra se sólem na kytaru, líbí se mi zvukově klávesy, docela i ten naléhavý vokál, ale bomba, milé děti, bomba to není.
Seasons End se mi líbilo v době vydání, a líbí se mi i dneska, je to prostě podle mého výborná deska, s jen pár slabšími momenty. Tenkrát jsem odchod Fishe nevnímal nikterak tragicky, a v té souvislosti se (mi) dneska nabízí spoustu otázek. Jak by vypadalo album s Fishem? Jak by vypadalo další? Jak a kam by se kapela s ním vyvíjela? A jak by vypadala její muzika dneska? Jsou to samozřejmě spekulace, může nám být líto, že Fish odešel, můžeme si myslet, že období s ním je zdaleka nejlepší, můžeme si v podstatě myslet každý, co chceme. Zatím. Hehe. Já osobně si říkám, že bude nejrozumnější, pustit si první sólové album Fishe, které sice vyšlo o rok později, než Seasons End, ale nahráváno bylo taktéž v roce 1989. A tak nějak ty dvě desky porovnat, hehe.
9/10
|
Registrace nového uživatele 
