MARILLION - Seasons End (1989)
Zvědavá babka na Zelném trhu: Éééé, něco se podělalo, pánové?
Parta šumařů u kašny: Né, níc, my takhle blbě hrajeme normálně..
Poněvadž to s Fishem asi opravdu nebylo k vydržení, musel s kapelou rozloučit, případně ona s ním, záleží, jak se to vezme. Výsledkem bylo nejenom, že si Fish musel hledat nové muzikanty, ale hlavně také, že MARILLION museli najít nového zpěváka. Dodnes se jim to však nepodařilo. Pán, kterého si v lednu 1989 opatřili, je všechno možné, jenom ne zpěvák. Ale nechali si ho, protože proto.
Mám-li popsat situaci poněkud expresivněji, pak předložím následující slova. Měli zpěváka, co vlastnil hlas i schopnosti, jenže se choval nesnesitelně. Tak našli chlápka bez hlasu a dovedností, zato kámoše. Vztahy se zlepšily, hudba šla do nejhlubší prudele, jinak se to, soudruzi, vyjádřiti nedá. Hogarth po celou dobu své existence zpívá, jako by byl postižen diarrhoeou v nejprudším stádiu. Kdyby se to toho vopřel, poteče mu gaťama ven. Tak se nevopírá, kňučí jako nafouklá polozdechlá žába.
Velice dobře si pamatuji dojmy z prvního poslechu. Instrumentální úvod nevábný, bez nápadu a emocí, no, třeba se to rozjede. Rozjelo se to jako starej rozeschlej žebřiňák. I z kopce ho musíš tlačit. Jedna úděsně bezbarvá a beztvará skladba za druhou, všechny ovoněné umělou trestí kvílivého skuhrání. Provedeno několik pokusných poslechů a nezměnilo se vůbec nic. Opět se ukázalo, že samotná instrumentální zručnost je k ničemu, když není dobrá skladba. Do konsternované mysli se drala jediná otázka. Todle psí kňučení není efekt, ale jako fak zpěv? Vopravdu vážně? No, to mě pos…
Situaci dokresluje, že na tvorbu textů si chlapci museli pronajmout literárně zdatného Johna Helmera, kterého jim dohodili EMI. Nějak si nebyli jistí, jestli vůbec někdo dokáže zachovat úroveň mistra Fishe. Škoda, že podobně zodpovědně se nezachovali v otázce pozice vokalisty.
Z pohledu vyznění hudby se jediné náznaky tvůrčí příčetnosti v této pustině objevují ve dvou skladbách. Easter a The Space… V obou se dá zaznamenat jakési napětí, Fishovo doznívající echo, stopový pozůstatek dřívější úrovně. Proto nedávám nulu, ale jednu hvězdu. Poslouchat jako celek se nahrávka ale stejně nedá, je přitažlivá jako zplesnivělé ponožky.
Příznačně se na obalu desky zobrazuje několik motivů, které vypadají jako dodatečné vyřizování účtů. Taky bylo proč. Na tomto místě je nutno poznamenat, že Fish se po svém odchodu ze všech sil snažil zkomplikovat kapele život. Obzvláště při nahrávání Seasons End docházelo v zákulisí k právním bitvám, aby vůbec mohli pokračovat. Jedním ze zmíněných motivů je obrázek šaška potápějící se do jakési bažiny. Ač si to zřejmě v té chvíli neuvědomovali, měli MARILLION právě tam nakročeno a chamtivý močál hudební vyprázdněnosti je po(s)tupně vcucnul celé.
V recenzi na Script For A Jester's Tear jsem napsal, že MARILLION mají funkční dvojí turbo. Po příchodu Hogartha se jedno turbo změnilo v zataženou ruční brzdu, druhé se chvíli přidřeně snažilo, pak vyhořelo a práci vzdalo. Z vytuněné sportovní tryskové lodi stal zatuchlý houseboat na špagátu, líně se pohupující na olejové vlně přístavního mola. Dneska leží hluboko pod hladinou. Na nejhlubším dně němě tlí a mizí v sedimentech ztraceného času. Pohlcují jej nánosy bahna. Hniloba změnila všechny barvy do rezavě hnědé, všechny tvary do patlavé kaše, všechny kontury do beztvaré šmouhy.
Následující alba se v průběhu více než 30 let utápějí v marasmu. Připomínají mrtvoly v pokročilém stádiu rozkladu. Jelikož nemám jedinou motivaci nebožtíka MARILLION exhumovat, nechám to ležet. V rámci estetiky mně vlastní nemá tato hromada unylých zvuků u mne místo. Leží přehozena daleko za plot, jenž tvoří hranici toho, čemu ještě říkám hudba. Rád chraplavě šeplavou zombie paráde show přenechám otrlejším jedincům. Na umrlcovy oslizlé kosti se mi nechce ani myslet, natož šahat.
Takže další alba této nemrtvé kapely opravdu hodnotit nehodlám. Výsledkem představují matematicko fyzikálně čistou nulu. Hudební vakuum dokonalé prázdnoty, jaké se nepodařilo jinde dosáhnout. Soubor úplně pohřbil svoje schopnosti. Co uměl dobrého, zahodil. Co se dalo vymyslet špatného, rozvinul a použil.
MARILLION se navždy proměnili v zombie. Vzdáleně mají svoji podobu, ale jak se přiblíží na méně než kilometr, je podle smradu, slizu a slimáčího soplení poznat, že se sune hnilobou prožraný neživý biostroj. Zděšeným tichem se v cárech nazelenalé mlhy rozprostírá chraplavě huhlavé „bréééééin“. A jak to tak ve všech apo i post-apo filmech bývá, mozek většiny obětí opravdu tyto zombie pozřou. Tak je tomu i v případě zombie H-MARILLION, mají na svědomí spoustu obětí. Mě nedostali, a ani se jim to nepovede.
Poslední potřísnění H elementem se mi přihodilo před léty. Ze zvědavosti jsem v době vyjítí poslechnul F E A R. Chybné rozhodnutí, měl jsem respektovat název. Bylo to příjemné asi jako biopsie kombinovaná s vivisekcí. Dodnes na to s hrůzou vzpomínám. Přežil jsem, ale můry post traumatického syndromu jen tak nezaplaším.
Pro Fishe bylo zatraceně dobře, že začal sólově. Mohl pak svoji seberealizaci lépe řídit, i když to znamenalo sejít z výsluní. Ale nikdy nazapadl, neupadl a nikdy se sám sobě nepronevěřil. Časem lze najít i v jeho tvorbě jisté rozmělnění, ale ke strašlivé tupárně, co produkují H-MARILLION, se ani náznakem nepřiblížil. Je to borec.
Na úplný závěr se ještě se ale musím podělit o výsledek vědeckého bádání. V hlubinách tajného poznání patafyzických věd se nalézá odhalení pravdy. Ryzí pravdy, to je nabíledni. Ona pravda zní „tři a tři“. Chápete? Když ve slově Fish změníš tři písmena a další tři přidáš, dostaneš slovo Hogarth. A to něco znamená..
*
|
Registrace nového uživatele 
