Whitesnake - Slide It In
Tohle album mám po Whitesnake 1987 naposlouchané zdaleka nejvíc, a musím zcela upřímně napsat, a snad až zvolat: JUPÍÍÍ !!!
Poslechl jsem si ho dnes třikrát po sobě, s velikou chutí a radostí. Nevěděl jsem (do dneška), co se v kapele dělo za věci, za prvé, když jsem album poznal, neexistoval internet a informace se sháněly mnohem složitěji, než teď, za druhé, ani dnes mě to až tak nezajímá, protože jedna věc je, co se člověk dočte, druhá pak, co je skutečně pravda – a já u toho nebyl, že jo, hehe. Nakonec muzika je to, co je nejdůležitější. A ta mi na Slide It In dělá velikou, velikou radost. I když uznávám, že na tomhle albu jsou velice zásadní rozdíly v americkém a britské verzi – pořadí skladeb je to nejmíň podstatné, ale zvuk je jiný, a hlavně na americké verzi hraje na baskytaru Neil Murray a na kytaru John Sykes, na britské Colin Hodgkinson, resp. Micky Moody. Přiznám se, že mi tenhle galimatyáš pěkně sere, líp mi snad bylo, když jsem nic nevěděl, ale je to zajímavý, ne, že ne, a Antony nám to jistě ještě víc objasní.
Jelikož mám největší slabost pro Whitesnake 1987, líbí se mi Slide It In skoro stejně, protože – podle mého, samozřejmě – jsou si tahle dvě alba hodně podobná. V kapele se tedy určitě něco dělo (četl jsem třeba o tom, jak hráli v obrovských halách a byli pořád v mínusu, což po několika letech taky jednomu nepřidá), nahrávky byly opravdu čím dál horší, Saints & Sinners se už fakt nedalo poslouchat, na neuvěřitelně otravných, ohavných a k nasrání se opakujících refrénech jsme se s Antonym shodli – kdyby ne, tak už by opravdu jeden z nás musel být naprostý Mimoň, hehe. A stalo se něco velice pozitivního, protože po těch sračkách z předchozího alba tady zní kapela jako doslova pokropená živou vodou, prostě úplně jiná úroveň.
Poslechl jsem si americkou verzi, pak britskou a potřetí znovu americkou, na sluchátka. Ta se mi líbí víc, i proto, že je tam jako poslední Standing In The Shadow, kterou bych jako jedinou skladbu z celého alba označil za slabou, a kdyby tam nebyla, hodnotil bych asi plnou palbou.
Úvodní Slide It In je nářez, jako v Praze, krásná, tvrdá, hardrocková vypalovačka, skvělé bicí - Cozy Powell, skvělá basa – můj už miláček Neil Murray, super zvuk rytmiky, Coverdale zpívá úžasně, prostě paráda, lahůdka, hitovka jako kráva, žeru to, jak se říká, i s navijákem.
Slow An' Easy je nejvíc Zeppelínovská, ale vůbec to nevadí. Hodně připomíná Shake My Tree z alba Coverdale – Page z roku 1993. Bonba číslo dvě.
Love Ain't No Stranger se první minutu tváří jako první ploužák, hehe, aby se ve druhé minutě začala tvářit jako další © Olias námel. Nádhera, ty činely v kytarovém sólo, jak cinkají, třeba. Bonba číslo tři.
All Or Nothing - Ty vole !!! Ta basa s bicími – zvukově a hlavně jak a co hrajou, myslím, že Cozy Powell je jedním z (velkých) důvodů, proč tohle album je tak skvělý, Ian Paice do kapely nepřinesl nic, Cozy Powell opravdu hodně. Bonba číslo čtyři.
Gambler je první skladba, o které nemůžu říct, že je to bonba, není špatná, ale taky nic extra.
A bonba není ani následující rozjuchaná Guilty Of Love, která asi měla úspěchy na koncertech. Ale jo, dobrý.
Po dvou slabších skladbách (já jim to nezazlívám, nejde psát a hrát jen samé super věci) jde úroveň opět nahoru v Hungry For Love. Znovu musím ocenit rytmiku, a to, jak hraje Cozy Powell - prostě hodně tvrdě, a to je dobře, hehe.
Další výborná skladba je Give Me More Time. Před sólem na kytaru jsou skvělé a pro Whitesnake typické stop – timy, a zazní i na úplný závěr.
Při Spit It Out přemýšlím poněkolikáté o tom, proč a jak to Whitesnake funguje, že mě tak dostávají. Ten mustr u většiny skladeb je velice podobný – v podstatě obyčejný, až nic moc riff na kytaru, do toho zpěv, a pak více, či méně povedený chytlavý refrén (který opravdu někdy opakují tak neskutečně mnohokrát, že by z toho jednomu jeblo), plus nějaké to sólo, na kytaru, na Hammondy. No, ale pak to musí někdo zahrát a nahrát a zazpívat tak (kurevsky) dobře, jako tady, že jo. Bonba číslo pět.
O Standing In The Shadow jsem už psal po druhém poslechu, po třetím bych se opravil – není to sice bonba, ale slabá je asi silný výraz, hehe.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem viděl celé to skoro půlhodinové video, které vyšlo jako bonus v roce 2009. Jen jsem ho totiž projel, během asi tří minut. Několikrát jsme se o Whitesnake bavili s Dominikem (zde Free, kdysi před lety) a shodli se na tom, že oba víme, že to je vlastně strašná sračka, hehe, ty videoklipy, ta hára, ty baby a auťáky tam, k tomu ty texty (kterým, asi zaplať pánbůh nerozumím), a tak vůbec, že jo. Ale přes to všechno jim to prostě žereme. A já se za to nestydím.
4/5 |
Registrace nového uživatele 
