Steven Wilson - Grace For Drowning – 2011
Hudba je nádherná, úžasná, fantastická. A nepopsatelná. Je to obrovské dobrodružství, plné objevování a často překvapení, a taky zábava, možná nejlepší, co znám – není moc jiných tak krásných činností v životě, jako je poslouchání hudby.
Strašně, opravdu strašně rád bych chtěl napsat tu úplně nejlepší recenzi, protože tohle album si jí zaslouží, ale nedaří se mi to, mám za sebou právě asi šestý poslech, a jsem trochu bezradný. Přemýšlím, jak svoje psaní pojmout, jestli sdělit svoje celkové dojmy, což je ale sakra složité, anebo psát o jednotlivých skladbách. Taky jsem se hodně snažil pochopit tu opravdu zvláštní hudbu, kterou Steven Wilson složil, a proč je tak temná. Jak už jsem psal, žil jsem v tom, že Grace For Drowning je nejslabší Wilsonovo sólové album, a i když nemůžu dohledat, co jsem o něm psal, tak jsem si jistý, že jsem k tomuto názoru došel pravděpodobně jen po jednom poslechu, a ještě asi ne moc pozorném, a až v posledních pár dnech jsem si uvědomil, že inkubační doba k pochopení (uznávám, že to není úplně správné slovo) některých alb je opravdu hodně dlouhá. Ale je to krásné období, kdy se snažíte do hudby proniknout.
Takže jsem prostě vedle. Vím, že zatím jen bohapustě blábolím, ale lepší to asi nebude. Fakt nevím, jestli psát třeba o tom, že už v úvodní Grace For Drowning slyším náznak Havrana, ve skladbě Sectarian taky, připomíná mi Luminol, je to naprostá bomba, i zvukově, úplná lahůdka, to střídání brutálních a klidných jazzových pasáží je fantastické. Nebo že To Form A Star je další bomba, s vokály v refrénu ve stylu Pink Floyd, s nádherným (i zvukově zajímavým) sólem na kytaru, kde v poslední minutě je neuvěřitelná až dojemná gradace. Že mi No Part Of Me připomíná Mercy Street z alba So od Petera Gabriela, že Postcard je krásná písnička, jakoby z Hand. Cannot. Erase. s nádherně dojemnými smyčci, že Raider Prelude jsou dvě a půl minuty temnoty, bezmoci, strachu, a bůhví jakých děsů Stevena, a že je opravdu neuvěřitelné a nepochopitelné, jak se mu ty svoje pocity a stavy podařilo dostat do muziky. Že Remainder The Black Dog je fantastická, neuvěřitelná, jazzová skladba na 15 dob (6 + 9), která po čtyřech a půl minutách přejde v brutální, zběsilý nářez na sedm, aby se v posledních třech minutách zase vrátila do modelu 15 (6 + 9), a že je to naprostá bomba, možná vrchol alba.
A mohl bych pokračovat o tom, že Belle De Jour je krásná, smutná tříminutová instrumentálka, opět temná nebo že při Raider II slyším ve zpěvu odkaz na The Beatles, a že hlavně při téhle skladbě přemýšlím o tom, co je tomuhle albu nejčastěji vytýkáno, a to je délka. Mně dlouhé nepřijde, je pravda, že poslech je poměrně náročný, takže si po prvním CD dávám vždy pauzu, ale je to přesně tak, jak to mělo být, jak to Steven Wilson chtěl.
Jak psal Marek, i já jsem poslouchal opakovaně a opravdu mnohokrát The Raven That Refused to Sing (And Other Stories) a Hand. Cannot. Erase., a díky tomu jsem prvním dvěma albům moc často šanci nedával, ale na rozdíl od něj si nemyslím, že je nejvíc experimentální, a jak jsem psal, nemám problém ani se jeho délkou.
Fascinuje mě, na co všechno tady hraje Steven Wilson, když si navíc uvědomím, že napsal všechnu hudbu a texty a že taky zpívá, tak je to opravdu génius, jeden z největších hudebníků posledních dvaceti let, pro mě asi ten úplně největší, srovnatelný třeba s Frankem Zappou. Na samotný vrchol se vypracoval tvrdou a poctivou muzikantskou prací, a jak psal kdysi Honza, je to absolutní špička, řemeslně, emocionálně, prostě ve všem, co dělá - nádherná muzika, dokonalost sama, absolutní vrchol toho, čeho se dá v muzice dosáhnout. A fascinují mě všichni ti zúčastnění špičkoví muzikanti, z těch nejznámějších třeba Nick Beggs, Tony Levin, Jordan Rudess nebo Steve Hackett, největší doslova rozkoš mi způsobovala baskytara a Chapman stick zmíněných mistrů. Ovšem největší překvapení pro mě byl bubeník Nic France, jehož jméno jsem vůbec neznal, ten je opravdu naprosto famózní.
Takže co napsat na závěr ? Grace For Drowning je fantastické, geniální album geniálního Stevena Wilsona. Momentálně souhlasím (a opakuju se) s Mayakem, že je to nejlepší, co kdy Wilson udělal. Což se ale nejspíš změní při poslechu a psaní o dalších albech. Grace For Drowning je neuvěřitelně brutální, podobně jako The ConstruKction Of Light od King Crimson.
Omlouvám se, jsem nadšen, a nemám slov.
5/5
|
Registrace nového uživatele 
