Gentle Giant – Acquiring The Taste (1971)
Druhé album, stejná hudební formulka, stále spousta nápadů. Další nepříliš vábný obal, o to však úžasnější zvuk – všechno je čisté, jasné, přehledné, aby si to posluchač mohl vychutnat vcelku i po jednotlivých partech. U minulého alba jsem zapomněl napsat, že v kapele jsou tři sóloví zpěváci, což je další obrovská výhoda, protože každý se hodí do jiného typu skladby a melodie a jak víme, poznávacím znamením raných Gentle Giant je pestrost.
Album otevírá klidná, majestátní, ale přesto uzemňující bomba Pantagruel’s Nativity, která mě vždycky dostane tím nádherným úvodem, jak se do zpěvu, akustiky a skvělé basy vřítí elektrická kytara. Chorální zpěv tomu dodává středověkou atmosféru, která obaluje hlavní riff hraný kytarou a pak basou. Dál si užívám nápadité instrumentace, třeba skvělých bicích Martina Smithe, který kapelu bohužel záhy opustil. Je to krásně dynamická hudba, jak různě přidávají a ubírají. No prostě bomba. Edge Of Twilight překvapivě začíná slovy „The moon is down“, což je název jiné skladby na druhé straně a občas mě to trochu mate. A je to brutální psychedelický rozklad, řekl bych místy až floydovský, ale pojatý nezaměnitelně gentlegiantovsky. Je to takové série prolínajících se snů. Asi bych si měl přečíst texty. Takže jsem se k tomu vrátil a začal jsem prvním albem. Funny Ways má skutečně výstižný text, jak píše Antony. Alucard je bez hudebního kontextu text jak pro nějakou horor-metalovou kapelu a další texty z prvního alba jsou fakt pěkné. Takže zpátky k Funny Ways. Taky dobrý text s temnou atmosférou, i když vlastně nic hrozného nesděluje. Ty bicí pozpátku zní skvěle a vlastně i dost moderně. Nevybavuji si nic podobného z té doby. Potom se mi moc líbí třeba klarinet a violoncello nebo co to je a basující hammondy, prostě aranžérsky vymazlené. A ta klavinetová mezihra z ničeho nic. V jízdě pokračuje The House, The Street, The Room. Zase hodně chytlavé melodie, krásný je přechod mezi divokou a klidnou zpívanou částí. A když už začne být ta hehemezihra moc dlouhá, nastoupí výborné kytarové sólo Garyho Greena s hammondy, které končí takovým graafovským propadem a návratem zpívané části. Opět zajímavý text, který je jednoduchý, ale působí na mě docela básnicky. Možná to bude souviset s tou jejich rytmičností, pokud tedy vznikala jako první hudba. Titulní instrumentálka je pěkná pseudoklasická skladbička, kde ovšem místo klasických nástrojů hraje všechno moog. Asi dokládá, jak důležitý byl pro kapelu Kerry Minnear jako skladatel, aranžér i instrumentalista, i když všechny skladby jsou připsány aj trom bratom Schulmanovcom.
Wreck má vyloženě pirátskou melodii, ale pak přijde něžná prostřední část se smyčci, mellotronem a krásnou kytarou. Tyhle dvě na první dojem nesourodé části jsou skvěle propojeny a dohromady je to prostě nádhera. Další paráda je The Moon Is Down. Začátek je fajn, ale nejradši mám tu genesisovskou instrumentální pasáž, co začne po dvou minutách, ta je prostě boží jízda. Nechápu, kam na to chodí. A úplný konec s mellotronem a tajuplným elektrickým pianem? Black Cat je další bomba a jednoznačně nejvíc kočičí song v art-rocku. To se opravdu povedlo. Vůbec ta kapela umí perfektně imitovat snad cokoli, co si usmyslí. Co k tomu napsat? To se musí slyšet. Moc se mi tady líbí třeba basa, ale hlavně to celé skvěle pasuje dohromady, včetně zábavné mezihry. Závěrečná „vypalovačka“ s elektrickými houslemi Plain Truth je taky skvělá. Zase třeba basa a bicí versus housle v tom úžasně gradujícím instrumentálním prostředku.
Nedá se nic dělat. Druhá perfektní deska v řadě. Podle mě producentsko-aranžérské nebe. Kapela ovládá neskutečné množství nástrojů, vybere si vždycky to, co je potřeba, skvěle to namixuje… Všechno je to dokonale promyšlené, ale výsledek je pohodový, ne sešněrovaný.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
