Pink Floyd – The Piper At The Gates Of Dawn (1967)
Nebylo to první album, které jsem do nich znal (to byla Dark Side of the Moon), ale bylo to první album Pink Floyd, které jsem si po několika kazetách koupil na CD (a jedno z prvních CD, co jsem si za tehdy docela velké peníze koupil), a mám k němu zvláštní vztah. Samozřejmě jsem tou dobou znal některé skladby a různé útržky. Strašně mě to psychedelické období fascinovalo. Bylo to podobné psychedelickému období Beatles, které jsem měl taky rád, ale přece jen to bylo něčím jiné, takové temnější, melancholičtější, strašidelnější, místy šílenější. A zatímco mé nadšení pro psychedelické Beatles časem mírně opadávalo, Pipera mám v hodnocení pořád hodně vysoko. Pink Floyd hudebně dost čerpali z amerického rhythm’n’blues, ale i z takové té echt britské písničkové tradice a la Kinks. Ovšem Barrettovy hudební nápady to svou neotřelostí posouvají do jiného vesmíru. Album navíc vznikalo v době, kdy bylo možné nabírat inspiraci plnými hrstmi. Ve vedlejším studiu v Abbey Road se nahrával Sgt. Pepper, Evropu dobýval Hendrix a tak by se dalo dlouho pokračovat (i když velmistr to nejdůležitější samozřejmě vystihl: „I was born in ’67/the year of Sgt. Pepper/and Are You Experienced?“). Barrettovy texty jsou pak takového ražení, že kdyby psychedelická hudba souběžně nevznikala, musel by si ji Barrett celou vymyslet. Jsou barvité, pohádkové, hravé, ale zároveň trochu znepokojivé, není to žádná cukrová vata. Kromě toho mám moc rád jeho hlas. Skvělý obal (i když který obal od Pink Floyd není nádherný). Výstižný a nelze si ho splést.
Astronomy Domine je zdrcující úvod s hlasem jakoby z rádia, morseovkou a zlověstnou kytarou, Masonovým legendárním breakem (…když si tak čtu AJJADovu recenzi z roku 2007…) a jedním z mých nejoblíbenějších kytarových riffů. Primitivní, strašidelný vesmírný text, ale ta atmosféra. Píseň je efektně vystavěná. Instrumentální prostředek jako výplach po první zpívané části je prostě výborný – kombinace agresivního ostrého Telecasteru nebo Esquire, na který Barrett hraje různě pokroucené rhythm’n’bluesové vyhrávky (což je i stylový podklad celé skladby), a varhan Farfisa, které jsou chladnější než Hammondy a ve Wrightově podání mají rejstříky někde mezi ledovým ostřím, posmrtným stavem duše, smyčcovým orchestrem a šíleným kolotočem. Ke koncertním verzím s Gilmourem se ještě dostaneme na albu Ummagumma.
Lucifer Sam je další nádherný rozjetý song s chytlavým kytarovým riffem a fantastickým do prázdna znějícím koncem slok „That cat’s something I can’t explain“. Až po mnoha letech jsem si všiml podobnosti hlavního kytarového motivu Lucifer Sam s Paper Sun od Traffic. Vzhledem k tomu, že obě skladby vznikly zhruba ve stejné době a asi dřív, než byla první z nich vydána, tak těžko říct, jestli se někdo od někoho inspiroval (třeba z koncertu). Několik zajímavých hudebních detailů – mlaskající rumbakoule se studiovým reverbem (?), klouzání po strunách, uprostřed sólo, které zní jako jako smyčec na kytaře nebo možná na base? A před poslední slokou správně dementní sólo na varhany. Tohle je podobně zvukově šílená produkce jako Sgt. Pepper.
V Matilda Mother se pěvecky střídají Wright s Barrettem. Části zpívané Wrightem mají uspávací atmosféru, zatímco Barrett se spíš vzteká. V prostřední části Wrightova orientálně znějící improvizace (Rick’s Turkish Delight), kterou tehdy nacpali všude. Zajímavé jsou ty nasávací/vyfukovací zvuky jako rytmus. V tomhle prostředku je píseň dost slyšitelně stříhnutá (později vyšla i delší verze s trochu jiným textem). Moc rád mám ten rychlý nástup před poslední slokou a kytaru v ní. Skladba rychle prolétne i s tím půlminutovým dojezdem. Jo a ještě bych zmínil vícehlasy. Protože tehdy to prostě jinak nešlo.
Flaming už je textově volný proud myšlenek. Hezká melodie, ale především nádherné aranžmá. Na začátku různé svištění a houkání a celkem tlumený doprovod. Zhruba po minutě ale přijde naprosto kouzelný moment se zvoněním, druhým vokálem, akustickou kytarou a skoro neznatelným romantickým pianem. Pak se to přelomí do instrumentální části, která je prostě božská. Ťukání, varhany a „tack piano“ (nevím, jak se to překládá) s perkusivním zvukem. Flaming trochu překvapivě resuscitovali s Gilmourem v roce 1968, ale nemělo to dlouhého trvání, protože tu krásu nešlo koncertně dost dobře zrekonstruovat a taky už asi chtěli hrát něco nového.
Pow R Toc H je první ze dvou instrumentálek. Ty v roce 1967 tvořily jádro repertoáru kapely a různých instrumentálních improvizací asi mohli nahrát milión, kdyby chtěli (viz Nick’s Boogie a dlouhá verze Interstellar Overdrive na polooficiálním soundtracku Tonight Let’s All Make Love In London). Je to blbůstka, ale je to asi bližší jejich tehdejším koncertům než většina singlů a jiných písniček na albu. Mám rád Wrightovo sólo na piano, celá část s ním mi dost připomíná rané instrumentálky Santany. Po dramatickém prostředku přichází poslední část se sestupným baskytarovým motivem podobným Lucifer Sam a nebeským klidem varhan. Na konci si říkám, že je to super.
Take Up Thy Stethoscope And Walk je Watersův první, poměrně primitivní pokus o psychedelické rhythm’n‘blues. Tipnul bych si, že ta píseň už v době nahrání byla minimálně rok stará, protože se blíží spíš těm jejich „prehistorickým“ věcem, o kterých napíšu samostatně. Zpívaná část je v podstatě jen nosičem pro divoký instrumentální jam v prostředku, který mě na tom baví rozhodně víc. Ve stereu se to navíc hezky přelévá, no takhle nějak si představuju jejich koncerty. Pěkný je konec s bicími, který je stejný jako začátek. Zajímavé je, že i ve vůbec první skladbě, kterou vydal, je Waters nasraný a nervní, hehe.
Bezmála desetiminutová Interstellar Overdrive je i na uvolňující se poměry roku 1967 (a tím spíše 1966, kdy ji začali hrát) dost velké psycho. I když se trochu nabízí srovnání právě s titulní skladbou Hendrixova debutu a Third Stone From The Sun a možná ještě s Freak Out!, tak samozřejmě z hlediska pojetí je to něco jiného. Stavba je v podstatě jazzová (úvodní motiv – sóla/improvizace – zakončení reprízou úvodního motivu), ale je to přesazeno do psychoticky-strašidelné zběsilé změti zvuků produkovaných rockovými neuměteli („Why does it have to be so terribly loud?“ jak se jich v roce 1967 ptali v televizi). I Beatles byli na tohle málo sjetí (Tomorrow Never Knows je proti tomu v podstatě normální a hlavně je to písnička). Tady někde pak navázali Can a další kapely. Hlavní kytarový motiv je takové rozpočítadlo, ale dovedl bych si ho představit i v podání nějakých metalových pohazovačů hárem. Potom se prostřídá několik poloh šílenství a celou dobu mě to baví. Je to prostě o té atmosféře, o tom jak mě to napoprvé smetlo, i když samozřejmě objektivně to žádná geniální kompozice není, natož kompozice. Člověk to musí brát v kontextu klubu plného zfetovaných mániček, promítání bublin a kapek olejových barev mezi dvěma fóliemi, světly, kouřem a přiměřeným bordelem tehdejší aparatur. Jinak nemá smysl přemýšlet nad tím, proč to je, k čemu to je a čím to, že to v někom vzbuzuje pozitivní odezvu. Interstellar Overdrive hráli zhruba do roku 1970 s různými obměnami. Třeba v roce 1968 měli takovou víc strukturovanou verzi s menší porcí improvizace. Hodně mám rád i pomalou, atmosférickou, klidnou, ale monstrózně gradující skoro dvacetiminutovou verzi z Electric Factory, Philadelphia z roku 1970. https://www.youtube.com/watch?v=juj8Luko0mM Je to jedna z posledních koncertních verzí a byl to taky jeden z prvních bootlegů Pink Floyd, co jsem měl. Tady se odrazily jejich dosavadní koncertní zkušenosti a dál už tuhle věc asi dovést nemohli. Nicméně studiová verze na Piperovi je pro mě stejně nejlepší, a to i ve srovnání s jinými verzemi s Barrettem. Vůbec mám pocit, že ty improvizované pasáže na téhle desce jsou povedené (že, Moonchild?), zejména ve srovnání s dalšími nahrávkami z té doby. A to se s tím určitě nemohli mazat půl roku od rána do večera jako Beatles a podobní.
The Gnome je spolu se Scarecrow asi nejčistší podání té „britské“ poetické Barrettovy polohy na Piperovi. Jednoduchá melodická písnička, jejíž text začíná tím, že bude vyprávět příběh, ale místo toho dostaneme trip bez děje („Look at the sky, look at the river/Isn’t it good?“). Wright to hezky doprovází na celestu a vibrafon. Dost oddych po Interstellar Overdrive.
Okouzlující meditativní Chapter 24 s texty z I-ťing mi vždycky připomínala Harrisonovo The Inner Light, které ale vzniklo až o rok později. Kolikrát se písňové texty úspěšně inspirovaly cizími verši se asi spočítat nedá, ale zpívat „All movement is accomplished in six stages“ nebo „It forms when darkness is increased by one“, to je skoro jako zhudebnit návod k nějaké fantasy hře. Hudebně je zase výrazný Wright, který je krásně slyšet i v závěrečné zpívané pasáži.
No a božská kombinace Barrett-Wright dominuje i hříčce Scarecrow, která měla zábavný zhulenecký „videoklip“. Řeklo by se primitivní písnička s dřívky, ale ta pěkná melodie se nenapsala sama, předsedo. Aranžmá zní, jako že se rodilo někde u táboráku, což je dost dobře možné. Na konci se to přepne do úplně jiné nálady – miluju tu souhru akustických kytar a cella, na které písnička odplouvá do fade outu.
Bike hezky ukazuje jedno specifikum Barretta jako skladatele – hodně zvláštní rytmické cítění. Je tam slyšet, že základem je text a melodie zpěvu a různé nedokonalosti v počtu slabik se přenášejí na kytarový doprovod, kterého se drží zbytek kapely. Nejlíp se to dá zahrát tak, že si to člověk zpívá. Tohle zmiňovali i členové Masonovy kapely. Text je zase takový dětský až dětinský, poslední minuta a půl je ale skutečně děsivá a jako konec alba to má rozhodně body za originalitu a hehe.
Piper je pro mě z mnoha důvodů zásadní deska. I v rámci tehdy novátorského stylu je novátorská, kapela má jasný a charakteristický styl, zvuk a nenapodobitelnou atmosféru a řada písní je podle mě geniálních. Zajímavé je řazení skladeb, kdy první čtyři zpívané věci mají větší drajv než poslední čtyři a pekelné momenty jsou koncentrovány uprostřed, tj. na přelomu stran LP desky. Psychedelické pojetí a určitá „formulka“ je v podstatě pořád stejná, nejsou tady třeba tehdy oblíbené orchestrální doprovody či sitar, ale přesto je každá píseň něčím specifická a z Barrettových věcí není ani jedna, kterou bych označil za vatu. A hlavně – ty melodie. I když nejsem úplně stoupencem posvátného kultu Syda Barretta, je jasné, že měl obrovský talent a kdyby jeho hudební kariéra neskončila tak, jak skončila, mohl být obrovskou osobností, byť je otázka, zda komerčně úspěšnou. Nevím, jestli by z něj byl druhý Bowie (pro kterého byl Barrett jasnou inspirací), ale takhle jsme zase dostali Dark Side a Wish You Were Here… I v dobách, kdy členové Pink Floyd pohlíželi na období před Dark Side poněkud s despektem a zahanbením jako na experimentální bloudění a dnes už nezajímavou psychedelii, nedali na ty první věci s Barrettem dopustit. A myslím, že to nebyla jenom snaha propagovat tu hudbu v ekonomickém zájmu Barretta a jeho rodiny. Gilmour v podstatě na každém turné od roku 1994 hrál nějakou Barrettovu věc. Dokonce si asi v roce 2006 zahráli Arnold Layne s Wrightem a skvělým Bowiem, který si to jistě velice užil. Vedle Barretta je na desce nejvýraznější Wright. Takové klávesy, jaké tady hraje, neměli Beatles, Stones a další nikdy (nic proti Nicky Hopkinsovi nebo Billymu Prestonovi – jsou taky skvělí, ale jinak). Je to zásadní prvek zvuku kapely. Můžeme se jen dohadovat, jak velký vliv měl Wright na celkový zvuk skupiny na Piperovi skrze aranže Barrettových písniček (pochybuju, že ty party vymysleli Waters s Masonem). Wrighta podle mě taky nejvíc poznamenal Barrettův konec – z hlediska nějakého sebeprosazení v kapele – protože ho postupně převálcoval Waters. Ten je tady v roli zajíce, ale už pár týdnů po vydání tohoto alba ukázal, co v něm je. Zvukově jsou celkem zajímavé rozdíly mono/stereo (které je dost „hard pan“), ale to už je spíš pro fajnšmekry. Deska je to každopádně nádherná.
5/5
P.S. Pokud máte rádi tohle období Pink Floyd, tak jděte (až to bude možné) na koncert Nick Mason’s Saucerful of Secrets. Je to zábava. |
Registrace nového uživatele 
