Pink Floyd - A Saucerful Of SecretsMusím se přiznat, že se mi do tohohle alba moc nechtělo. Více se teď totiž věnuju hraní a poslouchám toho méně než obvykle. A jak jsem psal u debutu, na raná alba Pink Floyd musím mít náladu, což teď teda moc nemám, ale musím to nějak zvládnout, hehe. Honza určitě ve své recenzi popsal okolnosti vzniku alba, takže tím tady nebudu zaplácávat místo. Barrettovo vysmažení mozku fetem byla určitě tragédie, ale přineslo to jednu pozitivní věc - příchod Davida Gilmoura. To se sice na tomhle albu ještě nějak zvlášť výrazně neprojevilo, ale byla to důležitá událost pro vývoj skupiny v budoucnu.
Watersův otevírák Let There Be More Light je jeden z fantastických songů na desce. Ta úvodní basová linka mi vždycky připomene vypalovačku Sabotage od Beastie Boys až tak, že čekám až do toho začnou řvát Listen you all, it's a sabotage!, hehe. Moc se mi tu líbí vznosný refrén a hlavně skvělá práce pana Wrighta při dodávkách nádherných klávesových textur. A pak taky krásný závěr se sólem Gilmoura. Remember A Day napsal Wright a je to znát na struktuře skladby s výrazným piánem. Skladba má příjemnou melodii a velmi dobrou dynamiku. Set The Controls For The Heart Of The Sun bylo jejich repertoárovým hitem. Opět postavené na jednoduché basové lince, na kterou se nalepují různé vyhrávky, především tedy klávesové. Tohle je typický psychedelický houbičkový song, který má sice jenom něco přes pět minut, ale díky monotónnosti mi to přijde jako by to mělo minut deset. Moc dlouhý. Corporal Clegg je myslím první protiválečný Waters a to ještě tenkrát asi ani on sám netušil, že v tomhle duchu bude jednou točit celá alba, hehe. Každopádně pro mě přeskakovatelný song, který mě nikdy moc nebavil. Vadí mi ty srandovní pasáže z vojenské parády.
Titulní A Saucerful Of Secrets je grandiózní zhulenina ve stylu Interstellar Overdrive z Pipera. A nutno říct, že ještě extrémnější. V Interstellaru to bylo ohraničené z obou stran konvenčním hudebním motivem, kdežto tady se začne skřípat, vrzat, cinkat a houkat hned od první minuty. Závěr s dominantními varhany a chórem je výborný, to jo. Ale musím na to čekat dlouhých 7 minut, hehe. Pokud mě paměť neklame, tak tuhle pasáž potom hrajou i na Live At Pompeii. Baladická See-Saw má ovšem parametry bomby a možná je to můj nejoblíbenější song na albu. Opět mistrná práce Richarda Wrighta a důvod, proč patří k mým nej klávesákům všech dob a proč tak rád studuju jeho klávesové party. Nádherná melodie plná bombových aranží se spoustou dynamických změn a moc pěkným vokálem. Závěrečná Jugband Blues od Barretta je jako bych poslouchal Yellow Submarine od Beatles. Nepatří to k mým oblíbeným věcem na desce a nevím, co víc bych k tomu napsal.
Řekl bych, že dvojka Pink Floyd je tak nějak kvalitativně ve stejné lize jako debut, akorát je tu občas slyšet lehká bezradnost, když chybí geniální záblesky z fetem amplifikovaného mozku Syda Barretta. Je to za 3,5/5, ale nakonec to zaokrouhlím na 4/5. Zaokrouhlovat dolů se bude u dalších desek... |
Registrace nového uživatele 
