Steven Wilson – The Future Bites (2021)
Tuhle recenzi už asi měsíc přepisuju podle toho, jak se neustále vyvíjí můj názor na toto album. Už s tím končím, ale je možné, že za měsíc budu mít z této desky úplně jiné dojmy.
V recenzi na To The Bone jsem vyslovil přání, aby se Wilson na dalším albu stočil jiným směrem než k pop-rocku a honění hitového singlu, které mu podle mě tak úplně nešlo. Opravdu jsem ale nečekal (c) Karel Gott, že to vezme tak doslova a vyprodukuje album jako je The Future Bites. Stylově se asi dá označit za synth-pop, ale pop to podle mě ve skutečnosti vlastně není. A to přesto, že mi Wilson svým vyznáváním se z lásky k Abbě, Princovi apod. už nějakou dobu přidělává vrásky. Myslím si totiž, že jestli něco Wilson nikdy nebude, tak skladatel tohoto typu hudby, protože mu úplně chybí rhythm’n’bluesové cítění a jeho pokusy o skutečně silné popové melodie jsou značně nevyrovnané (ne že by neměl pár vynikajících songů, už jsem tu o tom psal). Prvotní informace o stylu nového alba a postupně uvolňované skladby ve mě vyvolávaly obavy, že Wilsonův styl, který funguje v art-rockových plochách, bude přetaven v monotónní zjednodušenou nudu. Nakonec se ale pro mě trochu překvapivě ukázalo, že album působí sevřeně jako celek a to, co mi samostatně při prvních posleších připadalo nanicovaté, mě v kontextu alba baví. A taky mi došlo, že Wilson to s tím popem asi nemyslí tak úplně vážně (a nebo je úplně mimo), protože The Future Bites je především retro, tentokrát ale neurčitě elektronicko-tanečně-osmdesátkové a prošívané pinkfloydovskými odkazy, možná by se dalo říct i nadčasové (až na texty). Do jaké míry to může dnes aspirovat na pop? Podle mě teda vůbec. Je to pořád příliš vkusné, v podstatě až intelektuální, má to normální zvuk, který je klasicky wilsonovsky hladký, a nejsou tam prakticky žádná soudobá klišé. To je pro mě zásadní moment, protože kdyby to tak nebylo, tak bych těžko byl schopen album poslouchat a docenit. Takhle je to pořád Wilson, jenom vyměnil kapelu za klávesy a decentní elektroniku. To mu umožnilo, aby album nahrál do značné míry sám. Hlavním spolupracovníkem je asi producent David Kosten, který taky programuje a hraje nějaké klávesy, bubeník Michael Spearman a doprovodný sbor zpěvaček, který Wilsona skvěle podporuje, album celkově ozvláštňuje a podle mě v kritických momentech zásadně vylepšuje. Vůbec se zpěvem (a mluvením) si tady Wilson docela vyhrál, což je logické, když na desce nejsou skoro žádná sóla (až mi to připomnělo Waterse). Zbytky Wilsonovy kapely se jenom mihnou – Beggs, Holzman a dokonce v jedné věci Barbieri.
Album má klasickou délku 42 minut a přitom okolo něj vyšlo cca 40 minut další hudby. Moc to nechápu. Jestli ho na stará kolena najednou omrzelo dělat jedenapůl- až dvojalba, nebo jestli měl pocit, že v delší podobě by deska byla příliš natahovaná a monotónní? Konceptem to každopádně vysvětlit nelze, protože ten je poměrně volný (rozhodně to není žádný příběh) a je přítomen i v písních, které se na album nedostaly. Album popisuje, kritizuje a místy paroduje luxusně-spotřebitelskou kulturu našich zeměpisných šířek, ale zároveň se Wilson tak nějak přiznává, že je její součástí. Takže společenská kritika tak jako na pohodu, ne Watersovská úvaha od iPhone přes iObey k iKill. U Wilsona mě to nepřekvapuje, odpovídá to jeho dlouhodobému stylu. Na druhou stranu k tématu alba musím říct, že Wilson je jeden z mála, který se dneska vůbec k něčemu vyjadřuje (nepočítám totální androše atd.). Texty nejsou strhující (převážně), ale taky nejsou blbé (převážně) a chtějí něco říct (je otázka, jestli se jim to vždy daří). Obal a celková prezentace alba je postavena na nepříjemné sterilní slizkosti a vtipech („Paint – One Colour Only“). Po Wilsonovi s barevnými cákanci přichází Wilson-deepfake-měňavec. Trochu už to začíná připomínat Bowieho.
Tak jdeme na to. Unself je hezký akustický úvod, po kterém by člověk čekal nějaký zdrcující nástup. Přijde ovšem funky taneční elektronika (čili disko, hehe) Self s mluveným zpěvem. Takový nástupce Halo. Zároveň jsou tu ty vokální samply a refrén, které tomu dodávají chytlavost. Líbí se mi nepříjemně znejišťující tón varhan a příležitostně kytarové skřeky v pozadí. Moc pěkná věc, tak akorát dlouhá, ale na pop působí nedodělaně, trochu moc prázdně. V hodně podobném hudebně minimalistickém a pěvecky deklamačním duchu navazuje King Ghost. Je tu ale ten kontrastní bublající klávesový motiv, Wilsonův kleštěnecký falzet a zkresleně dolaďovaná melodie „King ghost haunt me/I promise you're only memory“. Konečně někdo pochopil, k čemu se to dá smysluplně použít. Text je, jak jsem se dočetl, o sebeprezentaci na internetu. Hudebně je to velmi působivé. Wilsonovi se podařilo vytvořit krásně smutnou atmosféru, pro mě je to první vrchol alba. To samé nelze říct o 12 Things I Forgot. Opatrně jásavě pozitivní píseň, jejíž úvod (po té kytaře) zní jako vylepšená melodie z nějaké reklamy. Dobré sloky, příšerný klišoidní refrén, nic dalšího (kromě rozostřeného elektrického piana a la Radiohead před pětadvaceti lety)… jasný pokus o hit, ale absolutně mi to nesedí do atmosféry alba a je to podle mě slabší písnička tak na úrovni Permanating. Pozvedají to alespoň ty doprovodné vokály a závěr s kytarou. Eminent Sleaze je variace na Index či Song Of I. Konečně nějaká basa, hehe. Hlavní motiv je z něčeho vykradený, už jsem zapomněl z čeho, opět je to taková ta prvoplánová chytlavost. Líbí se mi rytmická kytara a pinkfloydovské elektrické piano. Moc pěkně jsou zakomponovány smyčce a vokály. Ještě že jsou na albu ti vokalisté. Ve výsledku mě to baví, ale bomba to teda není.
Druhou stranu otevírá Man Of The People. Ta mi ze začátku připadala nudná, ale postupně se mi líbila čím dál víc. Text je podle mě o problémech partnerů lidí, na které dopadne nějaký skandál nebo tak něco. Pěkná melodie a nad tím elektronickým základem hodně pinkfloydovské aranže. Až jsem si říkal, že je to (i tematicky) taková wilsonovsky uhlazená Welcome To The Machine – akustika, občasný výpad syntezátoru a vokální sólo uprostřed (výborný nápad). A zase – skládá se to do krásné atmosféry. Tak trochu jsem čekal nějaký tvrdý kytarový riff, který to rozbourá, hehe, ale marně. Ústředním songem alba je Personal Shopper. A musím říct, že je to svým způsobem geniální diskohehevěc. Ty zlověstné první tři tóny temného syntezátoru v úvodu, to je Sysyphus Ricka Wrighta. Jsem přesvědčen, že to není náhoda a Wilson má rád Ummagummu (zná ji určitě, to je bez debaty). Pak nastoupí nemilosrdný 4/4 elektronický beat a devět minut to jede pořád dokola a vrací se to jako když v nekonečném nákupním centru dojdete zpátky na místo, ze kterého jste chtěli odejít. Chytlavý refrén a rytmický motiv pod ním, pak parodický Wilsonův chorál. Ve druhé polovině Elton John pevným hlasem přednáší obchodní katalog za doprovodu nebesky povznášejícího ambientu. Krásné je to utnutí před 6:40 a nádherně se rozkládající hororový synťák, který mi připomíná Is There Anybody Out There. Na bonusovém disku, co jsem si stáhnul, je téměř dvacetiminutový remix této skladby, a to je skutečně transcendentní až hororová záležitost a nejvíc hehe dvacetiminutový opus, co znám. Jo a je to chytlavé. Ale pořád nevím, jestli jsem schopen to brát vážně. Ve cvičícím tempu zůstaneme s následující písní Follower. Záměrně otravný vokálek, ale taky youngovsky rozvrzané kytarové sólo. Vrcholem je prostřední část „Future, biting/Millions, spiting/Too much time, boy/Too much everything“ s klávesami a la Baba O’Riley a potom krásným motivem na piano. Celé to pěkně graduje, i když už se to moc nemění. Výborná věc. Závěrečná Count Of Unease pokračuje ve Wilsonově tradici balad zakončujících alba. A tahle patří k těm lepším, protože je podobně jako úvodní Self oproštěná od sterilní elektroniky a je tak nějak procítěná. Aranž je až hollisovská a jak melodie zpěvu, tak i meditativní instrumentální prostředek je vynikající. Nikde se to nezlomí do popového kýče, a to je dobře.
Jak jsem už psal, tohle album skutečně funguje jako album, ačkoli jsem si to z těch postupně uvolňovaných singlů neuměl představit. A byť je to aranžérsky a stylově hodně velký posun oproti předchozím sólovkám, tak nade vším ční Wilsonův rukopis. Jediná věc, která mě ruší, je 12 Things. Jinak jsou to velmi dobré až výborné písně. Našly by se i bomby, ale spíš takové menší, hehe. Nemůžu říct, že bych při poslechu tohoto alba zažíval podobné nadšení jako při poslechu prvních čtyř Wilsonových sólovek, ale musím uznat, že ta deska má svou hloubku. Trochu mě frustruje, že jsou tam občas momenty, kdy by se hudba mohla rozlétnout, ale nestane se tak a pokračuje se v přesně zařezávající elektronické formičce. Skládat a aranžovat tento typ hudby je něco jiného než dělat věci pro rockovou kapelu a Wilsonovi se to celkem povedlo. Připadá mi, že To The Bone byla vlastně tak trochu slepá ulička a teď se Wilson vydal někam jinam, k něčemu, co ještě nevyzkoušel. Album ale dopadlo o něco hůř než To The Bone. V UK č. 4, ale v USA dosud naprosto nejslabší ze všech jeho desek kromě té první. Může to být způsobeno pandemií, nebo tím, že v USA Wilsona poslouchá převážně art-rocková sekta a jinak nikoho nezajímá.
Musím ale ještě zmínit věci, které se na desku nedostaly. Některé jsou totiž vynikající a je škoda, že nejsou součástí alba, které podle mě nijak zásadně nestojí na specifickém pořadí skladeb (kromě začátku a konce). Hned první věc Ha Bloody Ha je naprosto fantastická. Zkuste si ji pustit plynule po Count Of Unease, krásně to na sebe navazuje. Nádherná melodie ve sloce i refrénu (trochu R.E.M.), překrásná rytmická kytara a dobrý text. Teprve po polovině nastoupí výraznější syntezátorová pasáž. Opravdu paráda. Tohle mohl být vrchol celého alba. Move Like A Fever je k dispozici v kratší a delší verzi, které jsou si dost podobné, akorát ta delší má na začátku syntezátor ve stylu Yet Another Movie. Je to skladba postavená na pozvolné hypnotické gradaci a taky vynikající. I Am Cliche je zajímavá věc trochu ve stylu Eminent Sleaze, ale ne zásadní. Osvěžující kytarově-klavírní Wave The White Flag připomene Arriving Somewhere… a zase je to podle mě povedená věc. Podobně slyším električtější a tvrdší In Pieces s perkusivními výstřely a úchylnými synťáky. Every Kingdom Falls je klavírní balada, která by asi prohrála souboj s Count Of Unease o závěr alba, ale rozhodně není špatná, naopak. Eyewitness je super elektro jízda s typickým zvukem syntezátorů přelomu 80. a 90. let a výbornými doprovodnými zpěvačkami. Možná ale typově příliš podobná Personal Shopper, kdo ví. The Tastemaker opět nic zásadního. Demo Anyone But Me je celkem zajímavé a má to potenciál, kdyby to bylo zvukově dál rozvinuto. Pak ještě k nějaké verzi alba bylo přihozeno demo z roku 2006 Hey Sleeper, nádherná melodie s akustikou a na konci watersovským tlukotem srdce, překvapivě krásně se hodí k albu, kde mohla plnit roli Transience nebo Blank Tapes. No, ne že by to „druhé album“ bylo nějak fantastické, ale uměl bych si z těch skladeb sestavit pro mě o něco lepší desku, než Wilson. To, co sestavil Wilson, mě jako album baví, ale chybí mi nějaký výrazný vrchol, jasná superbomba, odvaz, který nebude nadiktovaný diskorytmem.
To The Bone jsem dal 4/5, ale tam je při delší stopáži víc hluchých míst, tak The Future Bites budu hodnotit stejně.
4/5 |
Registrace nového uživatele 
