Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Diskuze na Lopuchu,
pohlazení na duchu

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub GENESIS [ŽP: 8 týdnů] (kategorie Hudba) moderují Vaklaf, Bubla, PepaNovacek.
Archiv
Domovská stránka aktualizována 28.7.2019 18:46
8.-14.1.2024: Cynic - Ascension Codes - 2021 (Jitka)
15.-21.1.2024: Ota Petřina - Super-robot - 1978 (Pepa)
22.-28.1.2024: Supertramp - Even In The Quietest Moments - 1977 (Ivan)
29.-4.2.2024: Linda Perhacs - Parallelograms - 1970 (Štěpán)
5.2.-11.2.2024: Brother Ape - A Rare Moment Of Insight - 2010 (Miro)
12.2.- 18.2.2024: Jouis - Dojo - 2014 (Honza)
19.2.- 25.2.2024: Kevin Gilbert – The Shaming Of The True - 2000 (Dan)
26.2.- 3.3.2024: Sparks – Lil' Beethoven - 2002 (Petr)
4.3.- 10.3.2024: Jakszyk, Fripp and Collins – A Scarcity Of Miracles - 2011 (Jitka)
11.3.- 17.3.2024: Dux – Vladimír Padrůněk In Memoriam - 1986 (Pepa)
18.3.- 24.3.2024: 10cc – The Original Soundtrack - 1975 (Ivan)
25.3.- 31.3.2024: Lucifer's Friend – Banquet - 1974 (Štěpán)
1.4.- 7.4.2024: Persona Grata – Reaching Places High Above - 2013 (Miro)
8.4.- 14.4.2024: Return To Forever – Where Have I Known You Before - 1974 (Honza)
15.4.- 21.4.2024: Mr.Bungle – California - 1999 (Dan)
AC/DC - Back In Black - 1980 (Pepa)
  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu.

[ 62400 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
antony Antony Jsem DR SNOP / Klaun ve věku hudby - Pravda o G.AY klubu hešíků 30.4.2021 23:32  64613
PINK FLOYD - The Division Bell (1994) DR11 CD Japan Sony SRCS 7324

Poslední regulérní album skupiny PINK FLOYD bylo očekávanou událostí tehdejší kulturní scény. Vzhledem k tomu, že jméno souboru bylo populární i mezi posluchači, co se hudbou nezabývali až tak do hloubky, a pojem art rock byl pro ně nadávka, skloňovala je média všude možně. Každý čekal možná něco jiného a odlišného, avšak obecné prognózy byly nakloněny k něčemu „příjemnému“. Nemýlily se.

Když se nad tím zamyslím, žádná jiná art rocková skupina nevyextrahovala ze svého klasického období tolik populárních hitů, jako právě PINK FLOYD. V rádiu je motají pořád dokola a budují tak jejich renomé u běžných posluchačů, že to je „ta“ slavná kapela. Nevadí, že těchto hitů je cca 5, je to pořád víc než jeden. Co by za to ostatní dinosauři druhu YES, JETHRO TULL, KING CRIMSON & spol, dali. Nebo možná nedali, záleží na úhlu pohledu, ale nedomnívám se, že by slávou pohrdli. Výjimku tvoří samozřejmě GENESIS, jenže jejich popí hity z klasického období nepocházejí, a většina jejich diskorádio fandů by musela být omývána po vyslechnutí takového Trespass.

Proto jsou poměrně velkou částí posluchačstva a obecenstva samotní PINK FLOYD vnímáni jako fajný pop rock ansámbl, co hraje hladivě romantickou muziku, a ještě navíc, Máňo, dyk je to umění. No jejda. Tož, proč gloriolu nepodpořit líbivými songy, když to celý svět očekává, a když to bude možná naposledy. Bylo by opakem sebezáchovy teď začít nějak experimentovat. K čemu takový risk. Kdepak, tento pěkně hladce běžící, čerstvě seřízený a naolejovaný stroj musí být provozován v osvědčeném nastavení, aby jím zhotovený produkt byl přijatelný pro co nejširší základnu oddaných, či neoddaných, ale hlavně koupěchtivých konzumentů.

Ovšem i z takové konstelace se dalo vyjít se ctí, aniž by se rylo držkou v disko blátě, jako výše zmínění GENESIS a další nejmenovaní popíkáři, kdys art rockeři. Během poslechu The Division Bell je nutno před autory smeknout a uznat, že ke tvorbě díla přistoupili bez výrazných obětí na straně hudební promyšlenosti a svébytnosti. V tomto směru je možno album vychutnávat s naplňujícím pocitem v jeho aristokratické vznešenosti. Ano, naštěstí pořád jde o art rock, krásný, vzdušný, barevný, oblažující. Pod naleštěnou a nazdobenou slupkou, kterou zkušený posluchač snadno prohlédne, je opravdová Muzika, což je hlavní.

První, co po přívětivém intru upoutá, je zaoblený, efektně nabasovaný a vyklenutý zvukový charakter nahrávky. Mám z ní doslova barokní pocit, jak je bublavě vstřícně objímavá. Hudba se díky tomu stává přístupnou a vzbuzuje libé pocity už precizností svojí produkce. Samozřejmě, nebylo by to k ničemu, kdyby vlastní skladby také nebyly perfektně složené a provedené. Takových nahrávek, co předvádějí skvělou technickou stránku, ale náplň mají chabou, známe spoustu. Naštěstí Gilmour ve vlastním studiu a za vlastní produkce (vypomáhal Bob Ezrin) neponechal nic náhodě.

Ještě zpět k tomu intru. Skladba Cluster One je instrumentální rozbřesk celého alba a vskutku svojí zvukomalebností by mohla podkreslovat nějaký milý dokument National Geographic, nebo třeba atmosféru animované vesničky v Hobitíně. S efektním průletem kamerou nad hlavami roztomilých postaviček. Od chvíle, kdy se do toho kapela opře, tedy hned ve skladbě What Do You Want From Me, se můžeme zaposlouchat do rozvážného a promyšleného hudebního toku, jenž konzistentně proplouvá celou stopáží desky. Homogennost a rovnoměrnost rozprostření zážitků na albu je zcela vzorová a dalo by se říci, že nenajdeme slabé místo.

S tím jde ruku v ruce fakt, že na druhou stranu ani nenacházím výrazně silné místo, uhrančivý dramatický moment, který by vyryl rýhu do mojí duše. Tolik bych to chtěl, leč nedočkám se. Veškerý dojem z hudby je krásný, místy tajemný až patetický, hodně dokáže rozjímat a vznášet se nade mnou, jako duch k výšinám zvoucí. Je to velice silné, například skladba Poles Apart je tímto prosycená a její rozechvělý patos jistého sentimentu je opravdu působivý. V této skladbě, jako v jedné z mála, pociťuji i mírnou katarzi. Ale není tu závrať, dechberoucí drama, neběhá mráz po zádech. Všechno je takové jako v kreslené pohádce, a ani na moment nezapochybuji, že se vše v dobré obrátí.

Poznávacích znamení vytvořených kapelou jako vlastní trademark je na desce plno. Předvedli všechno, dokázali to podat účinně, přesvědčivě, a co je hlavní, s mírou. Hra by se dokonce dala nazvat úspornou, což je prospěšné. Muzika se tak neoposlouchá. Mám-li něco vskutku pochvalovat, je to určitá střídmost v projevech věcí, které mají vyzkoušené, osvědčené, a mohli by je solit pěkně pod tlakem. Ničehož takového se PINK FLOYD zde nedopouštějí, za což mají můj veliký vděk. V tomto smyslu album účinkuje jako studánka živé vody, co se znenadání objevuje na pouti vyprahlého hledače hudebních zážitků. Ani bych nechtěl zmiňovat nějaký nástroj speciálně, protože mi tu do sebe vše dokonale zapadá, a i v místech, kde se mohu blahem rozplynout například nad Gilmourovou ovíjivou a klouzavou kytarovou hrou, nepřestávám hmatatelně pociťovat význam a působivost ostatních nástrojů.

Všeho je tak akorát, vkusně použité smyčce, kterých si všímám, jak jsou coby podpora ve skrytu pěkně na pozadí, nebo vokální sbory dam, které nikde netrčí. Když dekor, tak uměřený, aby nezakryl hlavní motiv. Práce mistrů, to musím zdůraznit a kdykoli zopakovat. Všeho je akorát, až na jednu výjimku. Aby hudba byla co nejvíce snadno do ucha vklouzávající matérií, je prakticky celá nahrávka opatřena jakýmsi divným efektem. Funguje jako echo v akustickém oparu, dodává nahrávce nedůvěryhodnou zasněnost, auru kolem každého tónu. Být tohle použité místy, je to romantické. Protože je to všude, pořád, a zbytečně výrazně, je poslechový dojem snímán jako obraz na zamženém zrcadle. Takové vytváření tajuplného záhadna je poněkud laciné a rušivé současně. Vlastně to způsobuje spolu s faktem, že na desce není nějaký výrazný vrchol, bolestné drama, či alespoň krátký výkřik ducha, že albu nedám plný počet, ačkoli je pro mne lepší, než jeho předchůdce. Jsem deskou přespříliš chlácholen, aniž by bylo proč, takže se na ni dívám mírně podezřívavě se zdviženým obočím.

Z toho plyne výběr nejoblíbenějších skladeb, kterým bych pět recenzentských hvězd s čistým svědomím přidělil. O Poles Apart jsem již psal, další drahokamem je Coming Back To Life. To je druhý song, v němž je struktura postavena pro mne velice přitažlivě, tedy že tóny tvoří příběh. Zlom někde v jedné třetině její délky, a to nástup akustické kytary, je pro mne jediným tolik žádoucím zacloumáním (byť malým, ale nechť) na jinak lehce zčeřené hladině jezera, v něm dlí Lady of Music. No a samozřejmě nesmím pominout závěrečný veleopus, tedy High Hopes, který je duchovně pohroužený do atmosféry sedmdesátých let, kdy PINK FLOYD kreslili vesmírné mlhoviny a mne v nich dokázali navěky utopit.

Jak jsem psal, i přes zmínění tři skvělé skladby, album nemá slabého místa, ostatní kompozice příliš nezaostávají. Vzácně vyrovnaná deska mi přijde něčím příbuzná s Wish You Were Here. Nedokážu to přesně vyjádřit, snad ani nechci, jen ve mně vyvolává podobné rozechvění. Sice mu ve srovnání se svým předchůdcem něco chybí, není tam ten industriální tísnivý strach, je zklidněná a smířená, ale přiletěla ze stejného souhvězdí. Vlastně, přál-li jsem si někdy sequel desky Wish You Were Here, kterou bezmezně miluji, nemohlo to dopadnout lépe. The Division Bell mne dojímá. Tohle pokračování, a vlastně také loučení se dá snést, a jako takové je i vnímám.

****
keysersoze KeyserSoze - kronikář klubu Genesis 30.4.2021 18:08  64612
PepaZnáš a líbili se ti. Nejvíc poslední Seed. Mám na tebe spis, hehe.
pepanovacek PepaNovacek 30.4.2021 18:06  64611
MarekChtěl jsem napsat, že tuhle kapelu neznám, ale pak jsem se raději podíval, a zjistil, že znám, hehe.
keysersoze KeyserSoze - kronikář klubu Genesis 30.4.2021 17:48  64610
puschpullTo rozhodně je. Už jsem je tu kdysi propagoval :-)
puschpull puschpull být nad věcí, pohoda a klid ... - AV-Com (Homepage) 30.4.2021 17:34 - Oblíbené kluby (02:11) 64609
Můj dnešní objev!Freedom To Glide
Skvělá muzika, dobře se mi tohle poslouchá!
:-)
pepanovacek PepaNovacek 30.4.2021 15:20  64608
I když jsou Genesis pro mě ©Forrest Gump úplně nejvíc nejlepší kapela, myslím, že bych nešel, ani kdyby hráli prase. Možná kdyby přijeli do Tanvaldu, hehe. A mnohem raději bych šel třeba na Motorpsycho, jejichž poslední desku zase poslouchám (zase po návratu z běžek - sníh mizí před očima, hehe), a je to jedna bomba za druhou.
percy_ Percy_ 30.4.2021 14:23  64607
Mě by hlavně zajímalo, co tam bude dělat takový Phil Collins...
ravil_saton Ravil Saton Indigo opět žije - 18.11. Chapeau Rouge - www.indigoseries.com 30.4.2021 14:06  64606
Bude zpívat Kevin Gilbert nebo Peter Gabriel?
bubla Bubla 30.4.2021 10:56  64605
Ani se mi nechce, hehe.
antony Antony Jsem DR SNOP / Klaun ve věku hudby - Pravda o G.AY klubu hešíků 30.4.2021 10:50  64604
Tož, kdo pojede?

Lupeně tadyk.
pepanovacek PepaNovacek 30.4.2021 09:50  64603
Honza Já jsem sice nepřepisoval jako Ty, ale v hlavě, tam jo, tam po každém poslechu, až jsem nakonec vyblil plnou palbu, hehe.
bubla Bubla 30.4.2021 09:44  64602
PepaKoukám, že se Ti to líbí ještě víc než mně, hehe. Ale celkově se shodneme. Já jsem váhal s hodnocením mezi 3,5 a 4,5. Ale rozhodlo, že jako album je to přes všechny výhrady soudržnější než To The Bone a funguje to líp.

A myslím, že od člověka s jiným stylem než Wilson by se mi album typu The Future Bites nelíbilo.
percy_ Percy_ 30.4.2021 09:22  64601
No hoši, já si to snad poslechnu, či co, hehe.
pepanovacek PepaNovacek 30.4.2021 09:05  64600
Honza Honzo, nádherná recenze, a veliká shoda, i na mě působí album sevřeně, a znovu se mi potvrdilo, že není moc dobré, poslouchat předtím ty singly. A přesně – je to pořád Wilson, jen se prostě opět posunul, a jak píšeš Ty – je to vkusné a inteligentní. Tak jsem zvědav, co napíše Marek - jsem ale přesvědčen, že bude hodnotit taky velice pozitivně a vysoko.
puschpull puschpull být nad věcí, pohoda a klid ... - AV-Com (Homepage) 29.4.2021 23:16 - Oblíbené kluby (02:11) 64599
Bubla [64598]: díky!
:-)
Hezké

[ 62400 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt