The Black Crowes – Warpaint – 2008
Po sedmi letech vydala kapela svoje sedmé studiové album. Vím, že už to je skoro otravné – a opravdu jsem si docela přál, abych konečně mohl napsat něco negativního – ale i tahle nahrávka je prostě skvělá. A to zcela objektivně, samozřejmě, hehe.
Úvodní Goodbye Daughters Of The Revolution začíná samotnými, nějak nahalenými bubny, přidá se jedna, pak druhá (steel?) kytara, piano, basa, zpěv, no a všechno je úžasné. Přichází skvělý refrén, klasicky rozcinkaný, a s tamburínou. Pěkné vokály a vyhrávky na piano, celá skladba je trošku country. Po druhém refrénu je sólo na kytaru, buď steel nebo hrané prstýnkem, nevím, nepoznám, pak mezihra, poslední refrén a po něm skvělý závěr s úžasnou gradací. Bomba číslo jedna, samozřejmě.
Walk Believer Walk má fantastické, pomalé tempo, které je opravdu skoro nehratelné, aby to jako nesedělo na prdeli. Krásné Hammondy. Skladba je parádně tvrdá, a taky bluesová, což se mi moc líbí, a ve zpěvu kapela ještě přitvrdí. Fantastická je tady baskytara, takové ty brumlající vyhrávky, když se zpívá Walk Believer Walk, co, Honzo? Basisto? Aha? Superbomba.
Oh Josephine je pomalá, až epická balada, vlastně jediná delší skladba na albu. Krásný začátek - kytary, Hammondy, činel, přidá se basa a bubny pak zpěv, v refrénu (nádherném) je pěkné piano, v posledním refrénu zase kytara (a zase steel nebo prstýnek), úžasná gradace, a v čase 5:12 začíná pasáž buď na dvanáct anebo na 4 x 3 doby, jak je libo, hehe. A je to fakt nádhera, ty Hammondy, dlouhý fade out, to je hudba s velkým H, u které se vnímavý a citlivý posluchač snadno dojme, a klidně až k slzám.
Další pomalá věc je Evergreen. Skvělý kytarový riff, stopky, klouzavá steel (nebo prstýnek, hehe) kytara, valčíkové, třídobé tempo, pěkná, taková ukňouraná kytara v mezihře po prvním refrénu. Po druhém potom mezihra se stopkami, a super – zase ukňourané, ubrečené - sólo na kytaru, asi hrané přes kvákadlo. Krásná písnička, a další bomba.
Wee Who See The Deep začíná samotnými bubny, ke kterým se přidá kytara, pak druhá, piano, a basa. Zase super pomalé, valivé tempo. Refrén je zde z kategorie posrávacích. Skvělé jsou vyhrávky na basu. Na konci se opakuje fráze, kapela přestává hrát, jen piano doprovází zpěv, pak se zase přidá, ale decentně, a skladba končí fade outem. Zase bomba.
V Locust Street jsou pěkné akustické kytary, je docela dost country, takhle znějí The Black Crowes na svém posledním albu. Taky jsem si při poslechu vzpomněl na Crosby, Stills, Nash & Young, a rovněž mě napadl výraz folkrock, hehe. Asi jen bombička.
Movin' On Down The Line začíná samotným zpěvem, a elektrickým pianem, postupně se zlehounka přidá basa, hihat, a pak celé bubny. Je to taková směsice gospelu, soulu, blues, a pěkně, dlouho se to rozjíždí, minutu a půl. Je to trochu zvláštní skladba, ani nedokážu pořádně říct, čím a proč, ale je výborná, líbí se mi, a je to skoro bomba. V čase 3:30 je super mezihra s foukačkou, na čtrnáct, případně na 8+6, zase záleží co si kdo vybere, hehe, na konci pak opakování refrénu, sólo na kytaru, zase oromná gradace, kilo na Hammondy a fade out.
Wounded Bird je možná skrytá bomba, co, Honzo? Aha? V podstatě úplně jednoduchá písnička, a taky naprosto typická pro The Black Crowes, řekl bych. Sloka, refrén (velice silný a krásný), sloka, refrén, konec. Jenže. To, jak si s tím koncem evidentně vyhráli a jak ho vygradovali, kdy Chris dokola zpívá Set Your Mind To Fly, to je prostě bomba, a krása nesmírná.
God's Got It mi nikdy nějak extra nevadila, resp. jsem jí spíš moc nevnímal, ale bohužel jsem si dneska přečetl text. Jako kdyby si dělali prdel (napadl mě Frank Zappa), ale oni si jí asi nedělají. Tuhle skladbu napsal nějaký černošský reverend Charlie Jackson, a já úplně vidím ty davy ovcí … tohle si fakt mohli odpustit. No jo, no.
V There's Gold In Them Hills je piano anebo taky cembalo, nepoznám to a nikde jsem to nezjistil a nenašel. Akustická kytara, basa, zase zlehka bubny, zase do country, zase jsem si vzpomněl na poslední desku kapely. Pomalá, krásná, smutná písnička.
No a naopak, jak mě poslední Whoa Mule vždycky až skoro trošku srala, tak teď mi nevadí. Není to bomba, ale je pěkná. Ta foukačka třeba. Hehe. Na Dylana jsem si taky vzpomněl.
Warpaint je skvělé album. Kdyby mělo čtyřicet minut, tak je geniální. Líbí se mi, jak a kam se kapela skoro po dvaceti letech vypracovala, a už se těším na poslech Before the Frost...Until the Freeze. Líbí se mi, jak znějí vyzrále, a jak si zase evidentně vyhráli s kytarami, které jsou skutečně vymazlené a velice vypečené, jako ostatně na všech nahrávkách. Skvělý je tady Sven Pipien. Samozřejmě Chris Robinson, pan zpěvák. A jsou tu dva noví členové kapely, kytarista Luther Dickinson – o kterém nemůžu nic říct, protože nevím, kdo kde co hraje – a klávesák Adam MacDougall. A o něm tedy něco říct můžu, a udělám to. Je fantastický. Vlastně se mi to ani nepíše úplně lehce, protože Eddie Harsch byl můj velký oblíbenec, skoro až miláček, ale kdybych měl být zcela upřímný – a to já jsem vždycky, hehe – tak bych prostě nepoznal, že hraje na klávesy někdo jiný. Takže asi tak. A ještě zmíním texty, i když bych asi snad ani neměl, když jím hovno rozumím. Ale překladače překládají. Hehe. A tak mám pocit, že jsou skvělé, nejlepší od alba Amorica.
10/10
|
Registrace nového uživatele 
