Dežo Ursiny – Provisorium
Mám takovou nezřetelnou vzpomínku, jak jsem si toto album koupil na CD a nesl ho odněkud domů. Nevím, jestli jsem tou dobou tušil, co přesně je to za hudbu, nebo jestli jsem si říkal, že když je tam devatenáctiminutová skladba, názvy v angličtině a hraje tam rytmika z Flamenga, tak to nebude žádný popík a musí to být super. Každopádně vím, že jsem byl naprosto unešený od prvních tónů a čekal jsem, co všechno se na té desce ještě bude dít. Pak už nezbývalo než si sehnat od Ursinyho vše. Jeho hudba mi připadá neuvěřitelně krásná, nepodbízivá, nadpozemská, vrací se mi v ní motiv útěku, hledání nějakého jiného světa venku i uvnitř, zimní večer ve svítícím městě, pozorování života, melancholie, smutek, někdy až těžká deprese a bolest. Kterékoli z jeho alb okamžitě startuje mou představivost.
Provisorium jako „debut“ je překvapivě vyzrálé album, ale ono se asi není čemu divit vzhledem k tomu, co měl Ursiny už tou dobou na kontě. Beatmen i Soulmen patří k naprostému vrcholu československého bigbítu šedesátých let a je obrovská škoda, že tyto kapely na rozdíl od jiných nenahrály plnohodnotnou desku. Na albu Provisorium proto ještě doznívá opojení harmoniemi Beatles a jejich souputníků. Ostatně nešlo o úplně „čerstvý“, ale minimálně rok až dva roky starý materiál. Jinak je ale tato deska v Ursinyho diskografii (bohužel) izolovaná pětiletým odstupem od EP The Soulmen i druhého alba Pevnina detstva. Dochoval se alespoň mimořádně zajímavý, krásný, i když zvukovou kvalitou omezený koncert kapely Provisorium, která dala název albu, ale rozpadla se ještě před jeho natočením. Není úplně fér srovnávat studiovou nahrávku a zvukově nekvalitní živák, ale je patrné, že celkový přístup k repertoáru se na desce, nahrávané zhruba o rok později, příliš nezměnil. Rytmika Daniš/Mallý je možná jazzovější než Kulhánek se Šedivým. Jaro Filip je výborný tu i tam. Fascinující je dynamika kapely od šepotu k řevu a Ursinyho schopnost kombinovat podle mě dost těžké pěvecké a kytarové party. Jsou zde i tři nádherné skladby, které bohužel zřejmě nebyly zaznamenány ve studiu. Úvodní Marianne Rose je takový malý horor. Vrcholem je fantastické varhanní sólo Jaroslava Filipa, po kterém skladba nabere obrátky. Dlouhá a dramatická Come Home George má také až hororové instrumentální pasáže a nádherný závěr, který by se na desce určitě krásně vyjímal. Závěrečná Careless Girl začíná Ursinyho gilmourovským kytarovým tónem a spojuje meditativní sloky s beatlesovskými refrény.
Ale zpátky k desce. Album má velice specifickou jednolitou atmosféru, což je pro mě poznávací znamení celé Ursinyho diskografie. Instrumentace, přístup a aranže se postupně vyvíjely, ale jádro se nezměnilo – meditativní, ale i hravá hudba s náznaky jemného soulu i jazzu, která nemá kam spěchat. Na Provisoriu mi učarovaly minimalistické, ale snové aranže. Nejsem schopen vysvětlit, čím to je, ale ten zvuk je prostě nezaměnitelný a úplně jiný než na všech deskách, co znám. Připomíná mi to možná zpívaný jazz nebo šanson šedesátých let, ale s elektrickou kytarou. Kdybych byl svíčkofil, tak bych toto album poslouchal při svíčkách. Ursiny jako zpěvák je zde ještě soulový spíše než vyprávěcí. Každopádně naprosto přesvědčivý. Jeho kytara je osudová i líná. Jaroslav Filip hraje jako starý matador, který má za sebou tu nejlepší filmovou hudbu, kostelní varhany i noční jazzové bary. K tomu naprosto nečekaně padnoucí rytmika mnohem divočejšího Flamenga – snad jen Pár století se blíží atmosféře Provisoria. Guma Kulhánek má ještě ten vykotlaný tón, který je dnešním pohledem asi divný, ale pro mě je to součást osobitosti nejen československých nahrávek z této doby. Erno Šedivý tady podle mě ukazuje velký talent, který se bohužel naplno nerozvinul. Vynikající je využití sborů, dechů a smyčců, které jako by nechtěly narušit alchymii základní sestavy muzikantů, jen ji místy zpovzdálí podporují. Nejvýraznější jsou nakonec krátká sóla flétny a hoboje v úvodní skladbě.
Co říct k obalu? Nápaditý, nádherný. Ursiny měl podle mě bezkonkurenčně nejlepší obaly desek v Československu a nikdy se nenechal strhnout k nějaké „moderní“ grafické obludnosti.
Magnum opus alba Christmas Time není strhující erupce typu Close To The Edge, ani bombastická suita jako Město Er, ale dlouhá meditace postavená na opakování a rozvíjení motivů a pozvolné gradaci. Vždycky mě dostane, jak ten úvod – Filipovy zdálky houkající varhany, jemné wrightovské piano a činely – okamžitě a bez rozpaků nastolí smutně kouzelnou, do sebe schoulenou atmosféru, která pak posluchače provází celou deskou. Nebudu skladbu podrobně pitvat, je podle mě nádherná, při své neokázalosti výborně vystavěná. Za ukázku geniality považuji sólové pasáže kytar a kláves mezi sedmou a dvanáctou minutou. Ursinyho sólo na akustickou kytaru s jemným scatem po chvíli přehluší původně jen v dálce přizvukující elektrická kytara. Myslím, že za něco takového by se nestyděl ani David Gilmour. Je až neuvěřitelné, že později kytaru často odkládal nebo přenechával sóla spoluhráčům. V podobném duchu o chvíli později naváže Jaroslav Filip s klavírním sólem doprovázeným na varhany a naopak. Takhle fantasticky vystavěná sóla se slyší málokdy. Nesmím ale opomenout rytmiku, která těmto pasážím také hodně přidává. Erno Šedivý v nich hraje jako Buddy Miles a Kulhánek se k sólujícím nástrojům přidává svými typickými krásnými vyhrávkami. Snad jen anglické texty Juraje Lihosita nepatří mezi silnou stránku desky. Konkrétně text Christmas Time je na mě příliš náročný a nedostatečně anglický na to, abych ho dekódoval nad rámec základního tématu.
Druhá strana těch alb, kde první stranu zabírá jedna rozsáhlá skladba, bývá občas problém. Tady tomu tak ale rozhodně není. Kouzlo pokračuje v Looking For The Place To Spend Next Summer je fantastická od úvodní akustické kytary a la Já a dým přes decentní varhany (a naopak vhodně výrazné bicí) až po zasněný, ale dynamický zpěv. Po úvodních dvou minutách, kdy skladba jakoby přirozeně skončí, přichází krátké sólo a motiv z názvu skladby. Naprosto mě dostává ta melodie v čase 3:26-3:48. A další sólo směřuje k dramatickému vyvrcholení celé skladby, po kterém přichází zamyšlený dovětek („Where shall we go…“). Text se mi tentokrát zdá poměrně jasný.
Velice plynule navazuje třetí skladba, jako by se jednalo jenom o další část té druhé. Apple Tree In Winter je asi nejznámější písni z desky. Je to v podstatě šanson, pěvecky podle mě krásně podaný (třeba jen to „Come on, little sparrow…“ na konci) bez nějakého umělého patosu. Decentní smyčce nemohou nepřipomenout Martinovy aranže pro Beatles. Já jsem si k Apple Tree musel trochu hledat cestu, ale našel jsem ji a myslím si, že je škoda, že Ursiny nenahrál více věcí v tomto stylu.
Závěrečná I Have Found se objevuje už v koncertním podání The Soulmen v roce 1967. Je na ní znát, že je někde na půl cesty mezi (zjednodušeně řečeno) beatlesovskou inspirací a art-rockem. Úvodní forte je velkým představením rytmiky. Hlavně Kulhánkova basová linka je krásná. Zajímavé je ale vytažení zpěvu, díky kterému energie skladby nevyčnívá z celkové atmosféry desky. Příjemné jsou i krátké vstupy dechů. Prostřední psychedelická část je někde mezi Doors, Beatles a Traffic. A tato kombinace celkem sedí i na lehce psychedelický text. Po čtyřech minutách hudby následují tři minuty sóla na bicí. Tehdy to samozřejmě byla tak trochu móda, která pronikala i k nám (třeba i Kde ticho umírá na prvním albu George and Beatovens). Dnes mi to nepřipadá jako nejsilnější moment. Hráli to takhle ale už na zmíněném koncertě, takže to nebyl žádný momentální nápad, jak natáhnout čas. Kromě toho, že už jsem slyšel zbytečnější sóla na bicí, si myslím, že tento úsek podtrhuje určitou vyprahlost, která na mě dýchá z druhé poloviny alba.
Provisorium je podle mě geniální deska, kterou spolu s Kuřetem v hodinkách považuji za rockový vrchol začátku 70. let v Československu.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
