MARILLION - Fugazi (1984) DR15 45:59 vinyl rip
Verze zcela jednoduchá:
Vezměte recenzní chválu na Script For A Jester's Tear a vynásobte dvěma. Dostanete Fugazi.
Verze poněkud obsáhlejší:
Jak jsem v závěru svého povídání o Script For A Jester's Tear předznamenal, překonat MARILLION mohou opět jen MARILLION. Deskou Fugazi se do tohoto překonávání chlapci pustili pěkně svižně a brilantním způsobem ukazují, jak vyzrávají od vynikajícího k ještě lepšímu.
Společně s prvním dlouhohrajícím albem jsem kdysi, ve svém posluchačském pravěku, měl i Fugazi na jedné kazetě a slyšel obě nahrávky snad tisíckrát. Mám pocit, že jsou se mnou celý život. Poslech obou stran je vždy koncentrovaný zážitek, kterému vévodí výrazná dávka barevných emocí a jasně promlouvajícího zpěvu, kdy pro vyvolání představy dějových obrazů není třeba rozuměti textu. Rocková neústupnost i v té nejměkčí pasáži tenkrát bezezbytku splňovala nároky posluchače odchovaného metalem, to byl důležitý aspekt. Pokud analyzuji proč jsem jim tehdy okamžitě tak propadnul, bylo to zajisté i díky tomu. Pestrost, propracovanost a rafinovanost předložených hudebních děl mi otevřely brány progresivního vesmíru dokořán. Nebýt MARILLION, byl by můj proces prvotního hudebního poznávání odlišný a chudší.
Hned v úvodní Assasin předvede Fish zabijácky hašašínovským způsobem svoji hlasovou kondici. Od samého startu skladby lze zřetelně vysledovat, že při komponovaní si muzikanti se vším více hrají. Intro se skoro dvě minuty nese ve vynalézavém duchu a pozvolna stupňuje napětí. Místo riffu přeletí odkudsi odlehčená Gilmourovská kytara se svěžím motivem, to je hned velké překvapení. A pak emoce, emoce, emoce! Úplně vidím, respektive slyším, jak ten kotlík, v němž se všechny hudební prvky vařily, bublal a kouřil, jak to v něm vřelo a syčelo, jak se v něm nešetřilo kořením všelikých chutí a vůní. A jak ruka všech kuchařů byla vytříbená a jistá. Je to tam, prostě, je to tam.
Jak je intenzita startu razantní, nepolevuje ani následně v tempu a hned přichází nabroušená čepel z damascénské oceli, filigránská miniatura, Punch & Judy. Ano, je o těch dvou pimprlových figurkách, co se v pouličním one man divadélku mlátí vzájemně po palicích. Zjednodušeně řečeno. Však taky když tam Fish vykřikuje Punch, Punch, Punch, slyším spíš beng, beng, beng! Píseň je to kouzelná. V kontextu alba kratičká tříminutovka, ostatní pod pět minut nejdou, ale motají se spíše kolem sedmi, osmi minut. To má Fugazi společné s předchozí deskou. Ale tento punčový bílý trpaslík je narvaný energeticky explozivním materiálem, že se od prvého vyslechnutí stal mojí nejoblíbenější skladbou na desce. Je v něm brutální radost, chuligánství, provokace, výsměch ironie. Ale druhá náladová poloha je do kontrastu pokorná, zamyšlená, hledající cosi dávno ztraceného, vykořeněná až fatálně smířená. A obě tyto sféry se na křepčícím hudebním podkladu prolínají takovým tempem, jakým obě figurky vyskakují na jeviště a nahánějí jedna druhou. Postupem krátkého času se z Punch & Judy stala moje jednoznačně nejoblíbenější skladba MARILLION. Tahle a Grendel, to jsou paradoxy, vážení.
Následující tři kompozice vnímám jako mírné, měkce rozprostřené, tajuplné, tiše hrozivé, zamyšlené, houpající. Duchovně vycházejí z odkazu toho, co bylo konstituováno v Chelsea Monday. Zde jsou meditativní principy rozvíjeny a obohacovány o další prvky, kdy zejména Emerald Lies přitesávají do hrubějších tvarů, ale mě neoblafnou, atmosféru diktuje ten usebraný glosátor Fish, co nám rozvážně líčí své vize. Je zajímavé, že ve startu je cca 10 sekund motivicky téměř shodná s Punch & Judy, často se na moment až podivím, kde se tam vzala. Z trojice je nejjemnější Jigsaw, milá až romantická balada, co naštěstí neutápí v patosu, ale spíše moudře a neoblomně k něčemu nabádá. Nejvíce výšin i hloubek s trojice poskytuje She Chameleon. Její počáteční motiv je chrámově vznešený i varovný současně. Celá se nese v jakési zdrženlivé naléhavosti, aby na pár místech eruptivně vygradovala, ale než k tomu dojde, pěkně nás napíná. Tato skladba evokuje pro mne sousloví "něžný obr", ať už si je pro sebe dříve uzmul kdokoli. Výšiny, mohutnost, výprava i monumentalita sdělení mne v tom utvrzují.
Deska finišuje dvěma extra kousky, kde se na světlo prodere ten dravec, šelma, jedovaný predátor zakovaný v muzice. Tyčí se nad námi jako obelisk, co bere svojí velkolepostí dech a my dokážeme jen stát v němém úžasu. Zase tam tečou proudy kyselin, louhů a čpavků, jaké jsme poznali na planetě hraběte von Generátor. Zase nás omotávají šlahouny ostnatých drátů a do jejich rzi se mísí naše krev. Jo, je to takové zavilé násilí na posluchačově duši, neb ona jest vnímavou a zranitelnou. Incubus i titulní Fugazi jsou mučící nástroje, kterými nás deska na konci přežvýkne a vyplivne. Maximální torturní nesnesitelné blaho, vždycky chci ještě..
Vlastní virtuální prostor celé desky je již více zaplněný aranžerskými fígly a dekorativními drobnůstkami. Není jich zbytečně moc, deska není symfo přeplácanost, stále lze všechno pěkně čitelně vnímat. Je znát jistá rozpolcenost mezi art složitou formou a rock přímočarým přístupem, ovšem právě ta rozpolcenost vede k výsledku, kdy se obě obtížně spojitelné matérie dařilo ochočit tak, že se nám lísají k nohám a spokojeně předou, když je pohladíme. Protože Fugazi představuje mistrně zkrocené hudební běsy především, každý při poslechu ožije a děsí, kvílí, vyje, aby se nakonec poslušně všichni vrátili zpátky do krabičky. Fugazi je démon, Incubus duch, Jigsaw mozaiková krakatice, Chameleon mne straší ve snech, z Punche a jeho Judy se stávají šálivé a mámivé bludičky, vede je apokalyptický Assassing z Arábie spolu s Emeraldou, co lže a klame naivní důvěřivce, nic mne před nimi neochrání. Otřese mnou zimnice, když si představím, že by tu jednou zůstali. To se ale nestane, v tomhle směru nechť si poslouží každý svými vlastními můrami.
Instrumentálně se zdá, že proti předešlé desce se kytara umírnila, je propracovanější a nebojí se trošku schovávat. Do popředí naopak vystupují tu zvonivé, jinde v plástvích ložené klávesy. Tím se vlastně oba instrumenty staly rovnocennými, ku prospěchu celku. Rytmika je plastičtější a svižnější, jakoby odlehčenější a tanečnější. Odlišný styl nového bubeníka je znát. Od metalu jsme se dostali k progresu. Proč ne, MARILLION to velice sluší.
Fish, kromě toho, že byl v té době naprosto nespoutaný a nezastavitelný vokalista, co si mohl dovolit vše, a dával to ve svých partech náležitě znát, taky se u něj začalo projevovat parchantství, co ho později přivedlo k rozkolu s kapelou a odchodu. Po vydání Script For A Jester's Tear Fishovu dominanci odnesl jeden ze dvou zbylých zakládajících muzikantů, bubeník Mick Pointer. Mělo to asi tak být, personální změny jsou až na nepatrné výjimky přirozenou součástí života každé kapely. Něco se tím z kapely vytratí, něco naopak přinese. Tak i zde. V osobě nového bubeníka Ian Mosleyho se do skupiny dostal stabilní instrumentální článek, a to není málo. Na přivítanou ho nechali předělat obě kratší skladby z Market Square Heroes, aby se objevily na SP a EP Punch & Judy. Komerční smysl jejich vydání je jasný, vlastní předělávky ale považuji za nepřínosné a zbytečné.
K poslechu doporučuji zase první CD vydání alba, případně vinyl. Zvuk je na nich excelentní a dovolí vyniknout všemu, co na něm bylo zaznamenáno. Velice důrazně doporučuji vyhnout se 2CD edici z roku 1998, které sice zachovalo zdání dynamiky, ale je proveden remix s jakýmsi divný pseudo stero efektem, kdy se zcela zbortil původní prostor a hudba zní jako nafoukaná sebeparodie. Když jsem tento paskvil slyšel poprvé, úplně vážně jsem si myslel, že došlo k závadě na reproduktorech. Pozdější verze jsou zase zvukově nesmyslně placaté, takže také není o co stát. Jen bloud by si nechal tak nádhernou hudbu potřísnit degenerovaným zvukem.
MARILLION překonali sami sebe a dali světu klenot, který lze jen obdivovat. Sedm bomb, dávám šest hvězdiček z pěti.
******
(to je optická iluze, těch hvězdiček je samozřejmě pět) |
Registrace nového uživatele 
