Marillion – Anoraknophobia – 2001
Věřte, že je mi to fakt už trapné, a že bych skutečně rád už narazil na nějaké album Marillion, které se mi nebude líbit, a napsal alespoň trochu negativní hodnocení. Zatím se ale nic takového – bohužel? bohudík? - nekoná, a i Anoraknophobia na mě během prvního poslechu působila velice příjemně, nic mě nerušilo.
Při druhém seznamovacím poslechu jsem se mj. rozptyloval čtením o tom, jak Anoraknophobia bylo první album, kompletně financované fanoušky, což mi přijde velice zajímavé, a je super, že Marillion měli tolik oddaných posluchačů, údajně Hogarth poslal email třiceti tisícům lidí, a skoro polovina si desku objednala před tím, než byla natočena. Byla to velice příjemná hodina, moje spokojenost byla opět o něco vyšší, než při poslechu prvním, a těším se, až nasadím sluchátka a pozorně se do hudby zanořím.
Between You And Me
Začátek mi připomíná něco od Dream Theater, ale nevím co, a nechce se mi to hledat, potom to zní hodně jako U2, moc se mi tady líbí basa, i zvukově, taky piano, Hogarth zpívá velice dobře, a nejvíc mě baví ta změna uprostřed. Na úvod téměř tradičně skorobomba, a když to tak píšu, tak si uvědomuju, že Fish dává na začátek alb téměř vždycky úplně nejlepší skladby, na rozdíl od Marillion, což ale oni nemůžou vědět, jelikož jsem jim to neřekl, hehe.Výborná písnička.
Quartz
Velice zajímavý, netypický úvod skladby, takový trochu jazzrock, trochu funky, opět super baskytara, ovšem v refrénu se to zase typicky – a nádherně – rozsvítí. Po druhém refrénu sólo na kytaru, pro změnu lehce bluesové. Potom trochu psychedelie a pasáž, která zní zase jako Genesis, hlavně tím syntezátorem. Návrat k psychedlii, a potřetí refrén. Druhá výborná skladba. Skorobomba? Nebo bomba?
Map Of The World
Pomalejší skladba, trochu nasládlá, až přiteplená, těmi smyčci třeba, ale když oni to chlapci zkrátka umí, takže mně se tahle písnička líbí.
When I Meet God
Nádherná věc!!! Taková pomalá balada, kde se v první polovině neděje mnoho zajímavého, ale pak po té změně je to až do konce naprostá fantazie, s úžasnými klávesami, zřejmě asi zatím vrchol alba.
The Fruit Of The Wild Rose
Bluesová kytara na úvod, pěkná „přicmrndávací“ kila na Hammondy, a taková jazzrocková basa, která hraje v šestnáctinách s úspornými bicími (virbl přes ráfek). V refrénech se to tradičně rozsvítí, a moc povedená je ta změna uprostřed písničky. A jestliže Born To Run bylo od Marillion velice povedené blues, tak tohle je naprosto excelentní, ne tak uhlazené, naopak, syrové a zkrátka parádně zahrané, od páté minuty je to úplná lahůdka, hlavně pak ty varhany. Druhý vrchol desky.
Separated Out
Další vynikající, a tvrdá písnička, mix Deep Purple, The Beatles, The Who, The Doors plus možná ještě dalších kapel. Po třičtvrtě hodině musím říct, že ještě nezazněla jediná slabší skladba, a já si album náramně užívám. A ten ulítlý konec, nejspíš korespondující s takovým pouťovým začátkem, je super.
This Is The 21st Century
Nejdelší věc na albu, s monotónně se opakujícím rytmem a motivem, ale v tomhle jsou Marillion mistři, nenudí, a umí skladbu vygradovat. Líbí se mi tady zvláštní zvuk basy, asi prohnaný přes nějakou krabičku – Honzo?
If My Heart Were A Ball It Would Roll Uphill
A na úplný závěr si pro nás chlapci připravili další lahůdku, skutečnou bombu, jeden z vrcholů alba. Vynikající, hodně tvrdá skladba, a já si při poslechu znovu uvědomuju, že je to další deska, které nemůžu nedat plnou palbu. Resp. můžu, ale nedám, hehe. Jediné slabší místo (ale opravdu jen nepatrně) je pasáž zhruba od páté minuty, která je ale vyvážena za prvé tím, že je na pět, a za druhé pak zejména tím, co přijde od sedmé minuty – to je totiž naprostá fantazie. Děkuji Vám, milí hoši, za tohle fantastické album.
10/10
|