Fish – Raingods With Zippos™ (hehe)
Fish už neudržel vražedné tempo albové produkce Marillion a začal se malinko zpožďovat. Zase by mu ale díky tomu nemusel hrozit propad kvality materiálu. Na tomto albu mě překvapilo (příjemně), že zpátky je (alespoň částečně) Mickey Simmonds. Jinak je to zase přehlídka nových jmen, která neznám, kromě vytrvalce Boulta. Je tu i Wilson, ale už se do toho skladatelsky a producentsky nemíchá a jenom hraje na kytaru.
Tumbledown nabízí velmi brutální kontrast romantického klavírního úvodu (mihne se i motiv z Quadrophenie) a závěru se zpívanou částí. Je to pořád síla, ale přijde mi to trochu rutinérské (i z hlediska aranže) a kolovrátkové. Skoro jako by strukturu skladby dělali Marillion ve své slabší chvilce, hehe. Ale je to chytlavé a nejvíc se mi líbí zběsilý instrumentální prostředek.
Mission Statement je taky povedená písnička, ale zase bych řekl, že aranžérsky je na Fishe poněkud konvenční a přespříliš tlačí na pilu. Závěr s klavírem je ale samozřejmě super.
Incomplete je moc pěkný duet s Elisabeth Troy Antwi, o které nic nevím. Nejlepší je samozřejmě ten akord na začátku a na konci, hehe.
Tilted Cross nezapře určitou inspiraci Dear Prudence, ale ta melodie je jiná a nádherná. Díky Fishově hlasu to zní skoro jako Collins na prvním sólovém albu Phillipse nebo Hacketta. Pěvecky je tam přesně ta fishovská proměnlivost, kterou Hogarth občas postrádá. Pomáhá tomu ale i výborná Nicola King. Skvělá písnička s krásnou umírněnou aranží.
Skladba Faithhealer mě dost zaujala, protože zní tak trochu jako začátek Turn It On Again, který se ale nikdy nerozjede. Originální verze z roku 1974 je taková zvláštní rituální psychedelie. Fishova verze má modernizovaný zvuk a nepůsobí tak syrově (až jsem chtěl napsat poloamatérsky) jako v podání The Sensational Alex Harvey Band, ale aranžérsky mi připadá zbytečně přeřvaná na úkor atmosféry. Je to hodně neortodoxní hororová píseň, nejvíc se mi líbí ty ďábelské housle.
Rites of Passage není špatná, ale ani nějak mimořádně silná. Nejlepší je ten jemný závěr s klavírem a houslemi.
Pětadvacetiminutová suita Plague of Ghosts je podobně jako na časově blízkých albech Marillion snaha vrátit se k ryzejšímu art-rocku, ale zároveň s něčím novým. V tomto případě jsou to elektronické rytmy. Old Haunt je nádherný úvod ve starém stylu, který nemůže nenadchnout fanoušky osmdesátkových Marillion. Potom přijde elektronický funky groove Digging Deep, který mi hodně připomíná Porcupine Tree. Ty dlouhé tóny kytar a kláves nad šlapajícím rytmem a vůbec celková dynamika opravdu stojí za to. Chocolate Frogs to trochu zjemní recitativem a pak lehkým skotsky znějícím nápěvem. Bublání a zvuky mi tady asociují koncertní záznamy Pink Floyd z roku 1969. Waving at Stars má zase skvělou atmosféru, asi hlavně díky Tonymu Turrellovi na klávesy (zároveň spoluautor). Vynořující se klavír a cello přinášejí další překrásnou snovou část, Raingod’s Dancing. Wilson hraje na své poměry hodně gilmourovské sólo. Závěr Wake-up Call je skutečně jako probuzení ze snu. Opět ta pinkfloydovská kytara, basa a podle mě výborné bicí Davea Stewarta. Co je pro mě u Marillion Interior Lulu, to je pro mě u Fishe Plague of Ghosts. Mimořádně povedená dlouhá skladba. Text ani jedné jsem podrobně nezkoumal, ale v případě Plague of Ghosts hudba rozhodně odpovídá názvu.
Album je – podobně jako marillion.com – hodně pestré. Ale zatímco u Marillion to vnímám bez výhrad pozitivně, Raingods na mě působí spíš jako podivně nesourodá a nevyvážená kolekce skladeb, což může být dáno i tím, že skoro u každé věci je jiný spoulautor. Fish tady podle mě nemá celkově tak silný materiál jako na minulých albech, ale pořád je to výborná deska a Plague of Ghosts je bezvadná. Zajímalo by mě, jestli se Fish a Marillion vzájemně poslouchali a inspirovali, nebo jestli jsou ty různé paralely v jejich tvorbě skutečně náhodné.
4,5/5 |
Registrace nového uživatele 
