Marillion - Sounds That Can't Be Made – 2012
Gaza
Pěkný a poměrně tvrdý úvod, trochu psychedelie, trochu The Beatles, trochu Led Zeppelin (Kashmir). A na sedm. Takže asi progresivní, hehe. Hogarth zpívá úžasně, to musí slyšet každý. Po zhruba pěti minutách změna, kde Hogarth typicky kňourá (a moc mě to nebaví), pak asi po minutě a půl další změna s hezkým syntezátorem, opět tvrdší pasáž. Následující část skladby začíná pěknou baskytarou a je znovu pomalejší a klidnější, líbí se mi vokály kolem dvanácté minuty, pak to piano a sólo na kytaru, do kterého začne posléze Hogarth zpívat, to je nádherná pasáž, s gradací, kterou Marillion skutečně umí. Pak je ještě takový krátký předěl, a začínají poslední dvě minuty skladby – majestátně, až bomasticky, opět asi pozpátku hraná kytara, jako v úvodu. A ty vokály v posledních vteřinách, to je taková třešnička na dortu téhle velice povedené, místy až vypečené písničky, hehe.
Sounds That Can't Be Made
Překrásný začátek překrásné skladby – super valivé tempo, zvukově úchvatné klávesy, tepající baskytara, skvělý vokál (i vokály), celé je to takové provzdušnělé, načechrané, průzračné, tohle se opravdu poslouchá moc příjemně a pěkně a radostně. Třešnička zde je to syntezátorové sólo, které pak „převezme“ kytara a opět ta gradace po přidání zpěvu. Nádhera!!!
Pour My Love
Jednodušší písnička, pěkné piano a basa. V refrénu až trochu moc přeslazené, a taky trochu připomínající Collinsovské Genesis. Po dvou úvodních bombách poměrně o dost slabší skladba, ale nevadí mi. Pěkný je ten syntezátor v posledních vteřinách.
Power
I čtvrtá skladba se mi zdá o poznání horší, než první dvě. Ano, v refrénech to Marillion umí nádherně rozsvítit, i když se Markovi ten výraz nezamlouvá, hehe. A umí i tu gradaci, tady v závěru je to opravdu úžasné.
Montréal
Trochu jazzový úvod s elektrickým pianem. První asi tři a půl minuty jsou takové pěkně Marillionovsky rozevláté, pak skladba dostane, abych tak řekl, řád, to když se přidají bubny. Ale už hned od páté minuty je další zasněná, krásná pasáž v pětidobém taktu, po dvou minutách se přidá ukňouraně Hogarth, pěkné jsou tady varhany. Další část je podobná té předchozí, jen místo na pět, se hraje na sedm. Kolem desáté minuty (asi refrén) je jeden z vrcholů téhle nádherné skladby, a já přemýšlím o tom, že Marillion i téměř čtvrt století po odchodu Fishe, dělají úžasnou muziku, a umí složit krásné, dlouhé kompozice. A jsem opravdu moc rád, že jsem tu jejich hudbu poznal, a alespoň částečně se do ní dokázal ponořit. Třetí bomba.
Invisible Ink
Skladba trochu v duchu té předchozí, avšak trochu slabší, řekl bych. Ale pořád velmi solidní.
Lucky Man
Slibný (pro mě) tvrdý úvod, který ale po několika vteřinách vyměkne, naštěstí ale pak zase chlapci přitvrdí, a celkově tahle skladba opravdu vyzní až hardrockově. A navíc je velice povedená, taková skorobomba, řekl bych. A jelikož jsem dlouho nezmínil třešničky, tak tady je to ten useknutý konec.
The Sky Above The Rain
Ty tři dlouhé skladby na albu jsou bezpochyby největší bomby, a tahle poslední, je z nich možná nejkrásnější. Nemám slov, prostě dechberoucí, nádherná, strhující muzika. Napadlo mě, že bych možná měl (nebo mohl) závidět Markovi, Samovi, a hlavně Mirovi, který kromě toho, že zná všechny desky dobře, viděl Marillion i mnohokrát naživo, nicméně otázkou zůstává, jestli by spíš oni neměli závidět mě (a třeba i Honzovi), protože my toho máme hodně před sebou, hehe.
Další skvělé album Marillion, kde k tomu, abych dal plnou palbu, nezbývá mnoho. Osm skladeb, tři dlouhé bomby + jedna další, titulní, tři velmi dobré a jedna skorobomba, to je po třiceti letech existence na jednu kapelu hodně, ale opravdu hodně slušný výkon.
9/10
|